Dudek chocholatý – duch krajiny
Už několikrát jsem zmiňoval, že sýc rousný je duchem lesa, rosomák sibiřský zase duchem tajgy... Ale které zvíře by se dalo označit za skutečného ducha? Vlk a rys – to je jasné. Možná i „obyčejný“ jeřáb popelavý, protože když vodí mláďata, je neuvěřitelně obezřetný – takový malý velký duch v krajině. Ale dudek...
Dudek chocholatý je středně velký pták, pro naše prostředí velmi exotický. Jeho typická chocholka a volání „pu-pu-pu“, které se ozývá hlavně ráno, jsou nezaměnitelné. Ve skutečnosti ale dudání můžete slyšet během celého dne. Většinou nesedí přímo u dutiny, kde hnízdí, ale pár desítek nebo stovek metrů dál. Tam, na větvi, dudá... Nejen když shání samičku, ale i během hnízdění, kdy střídá volání s hledáním potravy. Možná už během jednoho cyklu pokukuje po další partnerce.
Měl jsem to štěstí pozorovat ho detailně během jednoho celého hnízdního cyklu. Hnízdil v topolu osice, asi sedm metrů vysoko, obklopen křovinami.
Výjimečná dutina:
Co znamená výjimečná dutina? Většina fotek a videí na internetu pochází buď z klasických budek, nebo z uměle upravených dutin, které jen vypadají jako přirozené – třeba jako krásný pařez. Ale tady šlo o skutečný, přírodní topol osiku. Dutina měla pravděpodobně po strakapoudovi dva vstupy.
Cyklus krmení:
První otvor dudek využíval ke vstupu do dutiny, kde nakrmil mláďata, a druhým otvorem vyletěl ven. Později, když byla mláďata větší, krmil přes větší otvor – buď rovnou zvenku do zobáčku, nebo vsunul hlavu dovnitř. Na fotkách i na videu (až bude hotové) je vidět, jak se dospělý dudek souká ven. Vstup byl tak těsný, že jím prolezl jen tak tak – a právě to je pro úspěšné hnízdění klíčové. Kuna se tam nedostane. A to znamená, že vyvedení mláďat je téměř jistota.
Pozorování i natáčení jsem si neuvěřitelně užil – byla to moje první zkušenost s něčím takovým. A jak už to bývá (zvlášť když žijete v centru Prahy), najít podobné místo je velmi těžké. Pomohl mi kamarád Pepa Veselý, který dutinu hledal dva dny. Při kontrole hnízda jestřába si jeho kolegyně Petra všimla dudka v letu. A Pepa – jako správný znalec – ho našel. Sám přiznal, že to bylo peklo.
Na Moravě je otevřená krajina, kde stačí sednout ráno a koukat kolem. Tady to nešlo. Údolí navazující na lesy, za nimiž jsou nepřístupné pastviny – a jak jsem později zjistil, dudek létá za potravou opravdu všude.
Doprovázela mě i přítelkyně, která se během mého čekání ve stanu věnovala pozorování motáků, žluv a dalšího ptactva v okolí – ale dudka nezahlédla ani jednou. A to byla někdy ode mě vzdálená jen pár desítek metrů. To mě vrací na začátek příběhu.
Duch krajiny – jasně viditelný, a přesto téměř nepostřehnutelný. Dudek chocholatý je velmi opatrný a snadno zanikne v houští, křovinách nebo vysoko na větvích. Když přináší potravu, nelétá přímo do hnízda – často nejdřív sedne poblíž, pozoruje, nebo si na chvíli odpočine. A než se rozkoukáte, je pryč. Samotné nakrmení zabere jen 2–3 vteřiny.
Velké díky patří Pepovi – vím, jak dobrý je, a bez něj by se mi to letos rozhodně nepovedlo.
