Jelen sika na severním Plzeňsku: Asijský host v českých lesích
Malé stádo jelenů siky v březnu na severním Plzeňsku. Březí laně a vzrušení samci – běžný pohled na zvěř, která se v našich lesích usadila před více než stoletím, přestože její původní domov je tisíce kilometrů daleko.
Asijský host s dlouhou historií
Jelen sika (Cervus nippon) pochází z východní Asie – z Japonska, Koreje, Mandžuska a východního Ruska. Do českých zemí byl dovezen koncem 19. století jako atraktivní zvěř pro obory. První chovné stádo vzniklo v oboře Kluk u Poděbrad, později následovaly velké chovy u Manětína v západních Čechách a v okolí Pernštejna na Moravě.
Během druhé světové války, kdy byla poškozena oplocení mnohých obor, se sika rozšířil i do volné přírody. Dnes se odhaduje, že v České republice žije kolem 8–12 tisíc kusů této zvěře. V srpnu 2025 byl jelen sika zařazen na evropský seznam invazních nepůvodních druhů.
Jak poznat jelena siku
- Velikost: Výrazně menší než jelen evropský – výška v kohoutku 80–120 cm, hmotnost 35–80 kg (podle poddruhu)
- Letní srst: Kaštanově hnědá s výraznými bílými skvrnami v podélných řadách, tmavý pás středem hřbetu
- Zimní srst: Šedohnědá až tmavohnědá, skvrny jsou méně výrazné nebo chybí úplně
- Obřítek: Nápadně bílý, větší než u jelena evropského
- Paroží: Jednodušší a menší než u jelena evropského, maximálně 8 výsad
- Hlava: Kratší a z profilu trojúhelníková
Ideální podmínky v Plzeňském kraji
Severní Plzeňsko nabízí jelenům siky výborné podmínky. Mozaika hlubokých lesů, luk, pastvin a polí vytváří ideální prostředí pro tento druh. Sika není náročný na stanoviště – vyhovují mu jak rozvolněné listnaté lesy s loukami, tak podhorské smrčiny. Na Šumavě vystupuje až nad 1000 metrů nad mořem.
Oproti jelenu evropskému je sika méně náročný na potravu. Živí se bylinami, travami, zemědělskými plodinami, pupeny a letorosty dřevin. Zajímavostí je, že na rozdíl od jiných jelenovitých dokáže bez problémů konzumovat i větší množství řepky.
Život v ročních cyklech
Mimo období říje se jeleni sika sdružují do stád, kde panuje relativní klid. Samci a samice žijí většinu roku odděleně – samice tvoří rodinné skupiny s mláďaty, zatímco samci se drží stranou. V zimním období se mohou shlukovat do větších tlup čítajících i desítky kusů.
Na jaře, kdy jsou laně v pokročilém stádiu březosti, lze pozorovat zajímavé chování i mimo hlavní období říje. Samci mohou projevovat vzrušené chování – vyplazování jazyka, drobné soupeření nebo nervozitu. Toto vysvětluje neobvyklé projevy zaznamenané na fotografiích z března na severním Plzeňsku.
Říje a zvuky
Hlavní období říje u jelena siky probíhá od října do listopadu – tedy s odstupem po říji jelena evropského, která vrcholí v září. V poslední době však dochází k pozvolné synchronizaci obou druhů, což je dalším projevem pokračující hybridizace.
Během říje se samci neozývají hlubokým troubením jako jelen evropský, ale charakteristickým pištěním či hvízdáním – třemi vysokými a táhlými pískavými tóny. Tento zvuk je nezaměnitelný a dobře slyšitelný na velkou vzdálenost.
Rozmnožování a péče o mláďata
Po říjním aktu je laň březí přibližně 220–230 dní (tedy 7–8 měsíců). Mláďata se rodí nejčastěji v květnu a červnu, přičemž laň přivádí obvykle jedno kolouch. Koloušata se první týdny ukrývají v trávě nebo křovinách, kam na ně matka několikrát denně dochází kojit.
Po měsíci života se kolouch začíná živit zelenou potravou, ale plně se osamostatní až po půl roce. Zcela dospívá po roce a půl života. Samci do péče o potomstvo vůbec nezasahují. V ideálních podmínkách může sika dosáhnout věku až 21 let.
Nejlepší čas: Časně ráno nebo večer, když zvířata vycházejí na pastvu do otevřené krajiny.
Bezpečná vzdálenost: Zejména během říje mohou být samci agresivní. Pozorujte z dostatečné vzdálenosti.
Kde hledat: Okraje lesů u luk a pastvin, lesní mýtiny, zemědělské plouchy v blízkosti lesních porostů.
Nejlepší pozorování poskytne dalekohled nebo teleobjektiv – zvěř je velmi planá a snadno se plaší.Ekologický dopad a problém křížení
Ačkoliv je jelen sika atraktivním druhem, jeho přítomnost má i stinné stránky. Dokáže silně poškozovat mladé lesní porosty okusem a loupáním kůry. Mnohem závažnějším problémem je však křížení s naším původním jelenem evropským.
Kříženci obou druhů jsou plodní a mohou se dále rozmnožovat. Tím dochází k postupné ztrátě genetické čistoty původního jelena evropského, což představuje vážný problém z hlediska ochrany přírody. Hybridizace probíhá v oborách i ve volné přírodě.
Jak křížení probíhá
Většinou nedochází k přímým soubojům jelenů evropských a siků. Jeleni sika mají jinou strategii – toulají se po okraji říjiště a čekají na příležitost. Kvůli velikostnímu rozdílu častěji dochází k oplodnění samice jelena evropského menším jelenem sikou.
V době říje má laň specifický pach a pokud se jí nedostává pozornosti od vlastních samců, má šanci právě jelen sika. Výzkum s GPS čipy prokázal, že sikové jsou velmi mobilní a putují i 200 km daleko od svého domovského místa.
Z těchto důvodů podléhá jelen sika regulaci v rámci mysliveckého hospodaření. Doba lovu je stanovena od 1. srpna do 15. ledna (u japonského poddruhu), přičemž roční odlov dosahuje až 12 tisíc jedinců. Přesto početnost volně žijících populací na většině lokalit stále stoupá.
Součást české přírody
Dnes můžeme jelena siku považovat za živoucí součást české přírody, i když jde o nepůvodní druh. Na severním Plzeňsku představuje běžně pozorovanou zvěř – od březích laní v zimních a jarních měsících až po samce s jejich zajímavými sociálními projevy a charakteristickým pištěním během podzimní říje.
Pro fotografa či milovníka přírody představuje setkání s tímto asijským hostem vždy jedinečný zážitek. Je však třeba mít na paměti ekologické souvislosti a respektovat úsilí o ochranu původního jelena evropského.
Zanechat komentář
Zobrazit všechny komentáře →