Josef Cink: Od předpovědí počasí po stopování šelem v Brdech

Rozhovor s meteorologem, strážcem přírody a wildlife fotografem o návratu velkých šelem, ochraně Brd a umění číst krajinu.

V české komunitě wildlife fotografů je jen málo lidí, kteří dokážou tak dokonale propojit exaktní vědu s uměním a aktivní ochranou přírody jako Josef Cink. Přes den tvoří předpovědi počasí jako meteorolog prognostik ČHMÚ na pobočce v Plzni, ve volném čase ale obléká maskáče a mizí v lesích. Od roku 2018 se úzce specializuje na monitoring velkých šelem v CHKO Brdy, pořádá fotografické expedice a jako stráž přírody dohlíží na to, aby v našich lesích a krajině zůstal prostor pro divočinu.

Dva světy: Počasí a divočina

Pepo, ty jsi profesí meteorolog a prognostik. Pro většinu fotografů je počasí vždycky tak trochu sázka do loterie, ale ty ho máš v popisu práce. Je tvá profese pro wildlife fotografii ultimátní výhodou? Bereš to při plánování výprav jako svůj tajný trumf?

Josef Cink: Tak výhoda to bezesporu je a myslím si, že veliká, ale někdy mě to i dost svazuje, zvláště v době, kdy je pravděpodobnost na silné nebo velmi silné bouřky s možnými význačnými projevy (kroupy, silné nárazy větru). Bezpečnost a ochranu zdraví a majetku považuji za naprosto zásadní. Již 2× jsem měl v bouřce štěstí, z toho jednou udeřilo dokonce několik málo desítek metrů ode mě a mých kamarádů a měli jsme tehdy opravdu veliké štěstí – byla to jediná bouřka v celé střední Evropě a „první“ blesk z rodící se bouřky udeřil prakticky těsně vedle nás – čili to přišlo absolutně bez varování! Od té doby to již nepodceňuji.

Velikou výhodu spatřuji i v tom, že vím, jaký druh oblačnosti a jaké světlo (např. hezké difuzní) mi ten den může pomoci. Nebo naopak, pokud se vydávám na focení teplotních inverzí, vím, kam se vydat, do jaké nadmořské výšky bude sahat horní hranice nízké oblačnosti, případně jestli bude šance spatřit např. Alpy.

Začínal jsi nejdříve s focením, nebo byla na prvním místě láska k přírodě a zvířatům, ke které se foťák přidal až později? Jak se za ty roky změnil tvůj pohled na to, proč vlastně do lesa chodíš?

Josef Cink: Tak já jsem v přírodě prakticky vyrůstal. Odmalička jsem plno času trávil v Brdech u babičky a na Šumavě, kam jsme jezdili na chatu a později i pod stan. Táta fotografoval a já to po něm prakticky podědil. Své první fotky a film jsem si vyvolával již v sedmi letech a k desátým narozeninám jsem dostal svůj první fungl nový středoformátový fotoaparát (6×6 cm) a naučil se nastavovat parametry s využitím externího expozimetru, který měřil intenzitu (odraženého) světla, vyvolávat si filmy a pracovat se zvětšovákem a leštičkou. Do přírody jinak dnes chodím hlavně načerpat klid a energii a focení beru spíše jako součást toho.

Návrat divočiny: První rys v Brdech a monitoring šelem

Tvé jméno je silně spjaté s CHKO Brdy. Byl jsi to ty, kdo tu historicky jako první nezvratně doložil výskyt rysa ostrovida. Jak se tenhle objev rodil? Byla to obrovská náhoda, nebo výsledek měsíců stopování a čtení krajiny? A jaký to byl pocit, když sis poprvé prohlížel záznam z fotopasti a ta velká kočka tam opravdu byla?

Josef Cink: Tak na podzim v roce 2018 jsem dostal od svého kamaráda, vedoucího Lesní správy, info, že se v Brdech asi objevil rys. Hned nato jsem se pustil do „stopování“ a dokonce rysa v podvečerním šeru i zahlédl na vlastní oči, a to na vzdálenost pouhých 30–40 m! Byl to tehdy opravdu silný zážitek. Samozřejmě následovalo umístění dvou fotopastí – více jsem jich tehdy neměl. První fotopast jsme spolu s mým kamarádem Vaškem nainstalovali poblíž místa mého prvního pozorování. Druhou jsem plánoval umístit na jiné (předem vytipované) lokalitě, což se ukázalo jako výzva. Stoupali jsme strmým svahem a Vašek, unavený z náročného dne, remcal, že už dál nepůjde. Přemluvil jsem ho, abychom vylezli ještě k malé skalce, která mě zaujala. „Kdybych byl rys, líbilo by se mi tady,“ poznamenal jsem. Vašek se pousmál a nakonec jsme tam fotopast nainstalovali.

Asi po 10 dnech jsme se vrátili na místo fotopast zkontrolovat. „Nějaký záznam tam je,“ povídám Vaškovi při stahování dat do mobilu. Když jsem pak fotky začal prohlížet, nevěřil jsem opět vlastním očím. Hned asi na pátém snímku vykukuje rysí hlava a na dalších se rys doslova uvelebí a natočí před fotopast tak, jako by stál o fotku do šelmí občanky! :-) Nejzajímavější bylo zjištění, že od instalace fotopasti uplynula pouhá hodina, než rys dorazil na místo. Pravděpodobně tam ležel už před naším příchodem, ale kvůli našemu hluku se vzdálil. Po našem odchodu se klidně vrátil a pokračoval ve svém rozjímání.

Fotografie jsem poskytl Správě CHKO Brdy a RNDr. Luďku Bufkovi, zoologovi Správy Národního parku Šumava. Podle struktury skvrn na jeho srsti bylo potvrzeno, že jde o jedince známého jako B590. Díky jedinečnosti skvrn na těle, podobně jako otisky prstů u lidí, bylo jasné, že pochází z okolí Šumavy. Navrhl jsem, aby byl rys pojmenován Fabián – podle legendárního patrona Brd, což se nakonec i stalo.

U rysa to ale neskončilo a dnes se v Brdech věnuješ intenzivnímu monitoringu velkých šelem obecně, včetně vlků. Jak se vlkům a rysům v brdských lesích aktuálně žije? Vidíš tam reálnou naději na vznik stabilních smeček a populací, nebo je to pro ně spíše tranzitní území?

Josef Cink: Od tohoto prvního setkání s rysem jsem se rozhodl věnovat monitoringu velkých šelem naplno. Tento vzácný okamžik mě inspiroval k tomu, abychom se do ochrany těchto fascinujících zvířat zapojili systematicky a dlouhodobě. Postupem času jsem výrazně rozšířil svoje aktivity a dnes mám v CHKO Brdy sektorově rozmístěno přibližně 20 (vlastních) fotopastí a spolupracuji aktivně s Agenturou ochrany přírody a krajiny a ALKA Wildlife. Tyto fotopasti nejen sledují přítomnost rysů, ale hrají klíčovou roli i při monitorování momentálně stálé vlčí populace, která si v Brdech našla svůj domov. Každý nový záznam, ať už se jedná o vlka či rysa, nám poskytuje důležité informace o jejich pohybu, teritoriálním chování a způsobu života. Díky těmto datům můžeme lépe porozumět dynamice jejich populací a zároveň napomáhat k jejich ochraně v rámci nejmladší chráněné krajinné oblasti v České republice.

Vlčí smečka je v Brdech, dá se říci, již několik let stabilní. Opět jsem byl u prvních záznamů a navíc se mi podařilo zaznamenat jako prvnímu i zde historicky první odchovaná vlčí štěňata. Rysům se v Brdech příliš nedaří. Na fotopastech sem tam nějaké máme, ale jsou to většinou hledající jedinci, kterým jednak chybí protějšek a jednak turistické zatížení v Brdech je od covidu enormní a rys oproti vlkům potřebuje větší klid, což zde má bohužel jen v zimní sezóně.

Když šelmy hledáš, využíváš dnes už více moderní technologie jako jsou fotopasti a GPS data, nebo u tebe pořád vítězí klasická „zálesácká“ práce v terénu, hledání stop a trusu?

Josef Cink: Využívám kombinaci všech možností. Je pravdou, že fotopasti nám hodně práce ulehčují, ale bez znalosti prostředí, pohybu a míst s větší koncentrací zvěře a de facto i té terénní práce, by se to nedalo. Čili wildlife tracker není přežitkem ani v dnešní době! Navíc mám důvěru a plno přátel z řad lesních zaměstnanců, vedoucí jednotlivých Lesních správ nejen na území CHKO Brdy, a proto bych nerad opomněl i klíčovou roli, a tou je vzájemná výměna informací.

V první linii: Stráž přírody v CHKO Brdy

Kromě foťáku nosíš v CHKO Brdy také odznak stráže přírody. Od doby, co se vojenský újezd otevřel veřejnosti, zažívají Brdy obrovský nápor turistů. Jak těžké je dnes skloubit ochranu těch nejcennějších a nejklidnějších zón s turistickým ruchem?

Josef Cink: Ochranou přírody a krajiny se zabývám aktivně již dvacet let (od roku 2006) na území Plzeňského a Středočeského kraje a součástí toho je i role strážce, kterou jsem vykonával ještě dávno před vznikem CHKO Brdy. Přímo v Brdech jsem spolupracoval tehdy i s Vojenským újezdním úřadem právě v oblasti ochrany přírody. Pravdou je, že turistická zátěž je v posledních letech v naší přírodě značná. Zlom přišel v období covidu a jelikož mohu srovnávat, od té doby počty návštěvníků výrazně přibyly a s nimi i problémy, jako jsou nelegální vjezdy motorovými vozidly až po rozdělávání ohňů na hrabance v době sucha s vydanou výstrahou. Jelikož CHKO Brdy nemají příliš I. zón, kam se může vstupovat a pohybovat se pouze po vyznačených cestách, daří se usměrňovat a rozkládat zátěž pomocí navedení „masy“ např. pomocí naučných stezek a značení do méně citlivých lokalit.

Když jsi v lese v roli strážce, musíš být často za „zlého psa“, který rozdává pokuty za bivakování a vjezdy aut, nebo se snažíš jít spíše cestou edukace? Jak vlastně lidé na stráž přírody reagují?

Josef Cink: No a o tom to je, nejsem! Snažím se lidi naopak upozorňovat, předcházet a v nutných případech řešit přestupky pouze domluvou, vkládat energii do toho, aby si lidé mého otevřeného přístupu vážili a podobný prohřešek se v budoucnosti u dotyčného nezopakoval. Přijde mi to jako mnohem efektivnější řešení, než zaplatit pokutu a druhý den si vyrazit autem do zvláště chráněného území znovu. Velmi funguje to, že při řešení přestupku domluvou zdůrazňuji, že v případě opakování bude toto přičteno k tíži a řešeno formou správního řízení. Ohlasy bývají s tímto přístupem samozřejmě pozitivní a za dvacet let se mi nestalo, že bych musel řešit nějaký vyhrocený konflikt.

Stalo se ti někdy, že jsi šel do lesa s jasným cílem vyfotit vzácný druh, měl jsi ho nadosah, ale místo toho jsi musel odložit foťák a začít řešit nějaký průšvih turistů jako strážce přírody?

Josef Cink: Hihi, velmi často…

Etika a sdílení krásy: Práce fotoprůvodce

Funguješ také jako profesionální wildlife a fotoprůvodce – bereš nadšence za vlhami pestrými na jižní Moravu, za pozorováním sov nebo na jelení říji. Wildlife fotografie je často o absolutní samotě a tichu. Jak těžké je naučit skupinu lidí splynout s lesem, aby zvířata nevyplašili?

Josef Cink: Tak většina lidí, která se se mnou na výpravy vydává, má v přírodě určité povědomí o tom, že spatřit některý druh zblízka je jednak problematické, a tak využíváme nejrůznější moderní techniku, od nejmodernější termovize přes kvalitní spektiv (stativový dalekohled, se kterým se dá pozorovat z velké dálky a přes to kvalitně) s velkým zvětšením 20–60×, přes který si mohou udělat i snímek mobilním telefonem. Dále využíváme i mobilní pozorovací (foto) kryt.

Kde leží tvá osobní hranice etiky při focení? Co bys jako fotograf v přírodě nikdy neudělal, i kdyby to znamenalo fotku snů?

Josef Cink: Moje hranice je naprosto nepropustná: blaho zvířete a integrita jeho prostředí jsou vždy nadřazeny výslednému snímku. Nikdy bych neudělal nic, co by zvíře stresovalo, narušovalo jeho biologii např. jen kvůli „lepší kompozici“. To zahrnuje jakékoli vědomé rušení u hnízd, nor nebo přílišné přibližování se tam, kde už zvíře dává najevo neklid.

Mám takové osobní motto, kterým se řídím od doby, kdy jsem se začal zabývat wildlife fotografií a průvodcovskou činností:

Tím „dortem“ je pro mě samotný prožitek, ticho lesa, možnost pozorovat divočinu v její nefalšované podobě a čistý čas strávený v krajině. Pokud z lesa odejdu bez jediné fotky, ale se zážitkem, kdy mě příroda na chvíli přijala mezi sebe, jsem spokojený. Ten prožitek je pro mě mnohem cennější než jakýkoliv digitální soubor na kartě. Fotka pořízená na úkor klidu zvířete pro mě nemá žádnou hodnotu – v mých očích by byla jen připomínkou mého vlastního selhání jako ochránce.

Osobní milníky a srdcové záležitosti

Často na svém webu velmi poutavě popisuješ zážitky z terénu – třeba hledání hnízdišť puštíků bělavých na Šumavě nebo noční pozorování zvířat a sov. Kdybys měl vybrat jeden jediný moment, který se ti navždy vryl do paměti a formoval tě jako ochránce a fotografa, jaký by to byl?

Josef Cink: Pokud bych se měl omezit pouze na roli ochránce a fotografa současně, tak jím byl asi moment, kdy jsem se spolu s kamarádem vydal s fotoaparátem za juniory kalousů ušatých, kdy nejmladší, v tu dobu ještě neletuschopné mládě, zřejmě při přeskakování z větve na větev nezvládlo manévr a zplachtilo na zem. Tehdy v podvečer, jakmile jsme mrňouska objevili, bylo po focení (ani jsem ho nevytáhl z batohu) – jal jsem se prcka zachránit před zuby si brousící kočkou, která se k němu plížila.

Druhý den jsem hned ráno vyrazil zkontrolovat, zda na větvi, kam jsme ho vysadili, přečkal noc. Nemohl jsem z toho sám celou noc usnout a ten pocit, jak ze mě všechno spadlo, když jsem ho našel živého a zdravého na tom samém místě. Další den pak už byl o dvě patra výše a nakonec se se svými sourozenci rozletěl si hledat svůj nový domov. Toho našeho „prďolu“ jsem si nakonec po několika dnech vyfotil, a jak kroutil hlavičkou, říkal jsem si s nadsázkou, že mě snad i poznal…

Existuje nějaký „vysněný druh“ nebo konkrétní snímek z české přírody, který ti zatím uniká a za kterým se letos nebo v dalších letech plánuješ vydat?

Josef Cink: Ano, mám vysněný snímek rysa, vlka nebo kočky divoké ve fotografické kvalitě. Z fotopastí mám fotek plno, ale to jsou jen tzv. „dokumentačky“, které se nedají příliš použít pro environmentální propagaci. Již delší dobu vyrábím wildlife fotografické spouště s pohybovým senzorem pro zrcadlovky a nově i pro bezzrcadlovky, které si již koupilo plno profesionálních fotografů. Více o tom na: josefcink.com/blog/sluzby/fotospoust-pro-wildlife.

S monitoringem velkých šelem a stálou smečkou v CHKO Brdy jsem se před dvěma lety pustil postupně do tvorby a vývoje svojí kompletní fotopasti, která je složená ze zrcadlovky, dvou (externích) systémových blesků a pohybového čidla. Vše mezi sebou komunikuje bezdrátově. Největší problém byly blesky, které jsem potřeboval předělat tak, aby se uspaly, ale probudily se v okamžik pohybu zvířete před čidlem, a to tak, aby první snímek nevyšel naprázdno a hned došlo k jeho odfocení. Klíčové bylo vše předělat tak, aby celá sestava měla tak malou spotřebu v klidovém stavu, aby dokázala „hrát“ třeba i měsíc nebo dva bez nutné návštěvy a výměny baterie a byla odolná vůči povětrnostním vlivům a ještě byla celá sestava dálkově zabezpečená. V současné době již čekám na vhodné období, abych s ní mohl vyrazit do terénu.

Ve vlnách éteru: Kouzlo radioamatérství

Pepo, kromě meteorologie, šelem a focení máš ještě jednu, pro někoho možná překvapivou vášeň – jsi aktivní radioamatér. Jak si v tomhle specifickém světě aktuálně vedeš a jak ses k tomu vlastně dostal?

Josef Cink: Můj otec měl několik kamarádů, kteří byli radioamatéři. Když mi bylo nějakých sedm, deset let, občas mě s sebou vzal, když jel za svým kamarádem Emilem Kuklou, který sloužil u Radiokomunikací na televizním vysílači na kopci Brno (dnes Radeč) u Rokycan. Probíraly se tam různé, pro mě tehdy nesrozumitelné „technikálie“. No a tam to vše začalo. Druhý kamarád Ludvík Placek (dnes už bohužel není mezi námi) mu vyrobil přijímač na radioamatérské pásmo „převaděčů“, takže jsem jako malý poslouchal z údolí ve Spáleném Poříčí radioamatérský převaděč až na 100 km vzdáleném Klínovci, přes který si povídali a vyprávěli radioamatéři z téměř celých západních Čech, a moc se mi to líbilo, takže jsem se v sedmnácti letech začal připravovat na státní radioamatérské zkoušky, které se tehdy vykonávaly na ČTÚ tehdejšího Ministerstva dopravy a spojů, a já získal svoji mezinárodní licenci s volacím znakem OK1JFH. O 5 let později jsem založil Radioklub OK1KFH, se kterým se účastním 24h mezinárodních VKV závodů a daří se nám – každým rokem býváme na bednových pozicích v rámci Mistrovství České republiky. Tento koníček mi přinesl do života opravdu veliké množství kamarádů po celé republice i ve světě a plno technických dovedností!

Dnes máme v kapse chytré telefony, všudypřítomný satelitní internet a můžeme se spojit s kýmkoliv na planetě za vteřinu. Jaký je hlavní rozdíl mezi radioamatérstvím před lety a dnes? A proč to má podle tebe stále smysl a stále to spolehlivě funguje i v dnešní digitální době?

Josef Cink: Asi málokdo si uvědomí, že právě to, co dnes žmoulá každý den několik hodin v ruce – mobilní telefon – je jen a pouze zásluhou právě radioamatérů, kteří byli průkopníky veškerého radiového přenosu. Proto i dnes jsou nám díky tomu celosvětově udržovány a garantovány segmenty napříč celým použitelným radiovým spektrem od dlouhých a krátkých vln přes velmi krátké vlny až po mikrovlnné segmenty. Dnes vlastní radioamatéři i vlastní družice (také asi málokdo ví) a není jich málo!

Kdo zažil raketoplány, které byly součástí programu SAREX – v každé posádce byl prakticky minimálně jeden, který měl radioamatérskou licenci, a ve svém volnu dělali spojení se školami a právě radioamatéry. To samé bylo i na tehdejší ruské orbitální stanici MIR, se kterou mám digitální spojení z doby, kdy internet v České republice měla pouze Západočeská univerzita v Plzni! Již tehdy jsme měli jako radioamatéři k němu přístup, a to bezdrátový! Sami jsme si stavěli na koleni modemy a leptali a osazovali tištěné spoje. Já se tehdy díky tomu dostal k aktualizovaným kepleriánským datům zveřejňovaným NASA a počítal si, zdůrazňuji, že ručně, přelety MIRu, raketoplánů a povětrnostních družic pro jejich přelety v mém nadhlavníku. Dnes tohle daleko dokonaleji zvládne kdejaká aplikace. Odposlouchávala se policie, hasiči, záchranka včetně té letecké, kompletně letecký provoz a mnoho dalšího. Tato doba měla svoje kouzlo, které éra internetu a mobilních telefonů zdánlivě odnesla.

Ale v jádru to pro mě tak není. Stále je radiostanice v mnoha úlohách nenahraditelná a mobilní telefony jsou v krizových situacích zcela nefunkční, což názorně ukázaly katastrofické povodně v minulých letech a současná válka na Ukrajině, kdy mobilní převaděče jsou ve válečných zónách nefunkční a ten, kdo je odkázaný pouze na jedno jediné sdělovací zařízení, má tak smůlu! Radiostanice žádnou síť převaděčů nepotřebuje. I armády, letadla – a to i ta nejmodernější dopravní – a lety do vesmíru využívají dnes stále radiostanice. Dovolá se mobilní telefon třeba na Měsíc? My ano, a od povrchu Měsíce dělají radioamatéři dokonce i spojení z jedné strany naší planety na druhou!

Zážitek z divočiny: Práce průvodce a etika

Na svém webu nabízíš zážitkové výpravy do přírody pro jednotlivce a malé skupiny, třeba jarní výpravy za sovami. Jasně se tam ale vymezuješ proti masové turistice a píšeš, že ti nejde o „atrakce“, ale o autentické setkání s divočinou v tichu a pokoře. Jak těžké je dneska lidem – často úplným amatérům nebo jen nadšencům, kteří si koupí zážitek – vysvětlit, že příroda není zoo a že nic není zaručeno?

Josef Cink: Nedělám hromadné akce a podobné nabídky striktně odmítám. Po zkušenostech s jinými průvodci, kdy jeden velmi známý člověk toto praktikuje ve stylu, že „vyhoukává“ jedny a ty samé sovy stále dokola, a to dokonce i několikrát do týdne, a z vyprávění jsem od jeho klientů slyšel i příhody, jak třásl s mladým smrčkem, kde seděl kulíšek nejmenší (zvláště chráněný druh), jen proto, aby změnil místo, nebo údajně i došlo na házení předměty s cílem sovu přemístit, když již vystresovaná nereagovala a fotograf si nemohl udělat „lepší“ nebo odlišnější snímek, jsem se rozhodl toto změnit.

Dalším a zásadním problémem jsou i někteří fotografové, kteří se „učí“, a málokdo z nich si uvědomí, že nesprávným přístupem mohou velmi zásadně ovlivnit biologii takového zvířete. Proto jsem se rozhodl ukázat lidem jinou cestu, neinvazivní, naučit je zásady a takový přístup, který dané zvíře neohrožuje, a mít jejich chování a přístup pod kontrolou a ukázat jim, že to jde i jinak.

Velmi často se se mnou vydávají rodiče s dětmi, kteří se dětem snaží ukázat vztah k přírodě, a pokud si dítě odnese zážitek v podobě nějakého zajímavého pozorování, vím ze zkušenosti, že si to s sebou nesou na celý život a to je ta nejlepší ochrana přírody v praxi. Koneckonců nedávno jsem potkal již téměř dvacetiletého kluka, který se ke mně přihlásil s tím, že si pamatuje, když jsem mu poprvé ukázal puštíka a kulíška, a to mu tehdy bylo asi jedenáct let. Dnes dělá skautského vedoucího a sám učí děti vyváženého a šetrného přístupu k přírodě! Čili můj přístup je spíše osvětový a environmentální.

Každopádně každého předem upozorňuji, že cílené druhy vidět vůbec nemusíme, že příroda má vždy to poslední slovo. Pokud se nepodaří vůbec nic, akci bychom zopakovali, což se mi zatím stalo pouze jednou, a to u svých neteřinek, které škemraly po strejdovi, že chtějí vidět sovu. Tehdy jsme probrázdili celou noc a neviděli ani soví pírko. Ale za pár dní jsem jim to patřičně vynahradil!

Když vezmeš na výpravu člověka, který běžně do lesa moc nechodí, a on najednou po tvém boku potichu naslouchá houkání sov, jaké bývají reakce? Co podle tebe lidem taková citlivě vedená výprava dokáže dát do běžného života?

Josef Cink: Reakce bývají velmi emotivní. Nejednou jsem viděl, jak se zejména zralé ženy doslova rozzáří a zčervenají, jako by se v nich opět probudila dětská radost z prvního velkého přání, které se jim splnilo. Je to jedním slovem krásné a jejich radost mi dodává energii a pocit, že taková práce, za kterou jsou desítky hodin „neviditelné“ práce, monitoring, dohledávání, má smysl a je to prospěšné hlavně osvětou a etikou!

Tajemné lesní bytosti:

V hlubokých lesích Brd se povídá o něčem tak vzácném a tajemném, že jen málokdo tomu věří – o lesních lampičkách. Tyto maličké, zářivé bytosti žijí v dokonalé harmonii s přírodou, a když padne soumrak, někdy rozsvítí svá jemná světélka. Jejich světlo však není obyčejné. Říká se, že kdo chce lampičky zahlédnout, musí se k nim přiblížit s úctou a hlavně potichu, protože stačí jediný hlasitější zvuk a jejich světélka okamžitě pohasnou.