Konec jedné éry: Koliha tenkozobá byla oficiálně prohlášena za vyhynulou

Publikováno: 25. ledna 2026 | Zpracování: Tomáš Trnka / Birding.cz

Datum 10. října 2025 představuje v dějinách ochrany biodiverzity definitivní tečku za existencí jednoho živočišného druhu. Na světovém kongresu Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) v Abú Dhabí byl status kolihy tenkozobé (Numenius tenuirostris) formálně změněn z kategorie „kriticky ohrožený" na „VYHYNULÝ" (Extinct). Tento krok, podložený rigorózní vědeckou analýzou, potvrzuje první ztrátu ptačího druhu z kontinentální Evropy a severní Afriky v moderní vědecké éře.

Na rozdíl od většiny nedávných ptačích vyhynutí, která se týkala především ostrovních endemitů, byla koliha tenkozobá dálkovým migrantem s areálem rozprostírajícím se přes tisíce kilometrů od Sibiře po Středozemní moře. Její zmizení je důkazem, že ani schopnost přeletět kontinenty nezaručuje přežití, pokud dojde k současnému zničení hnízdišť i zimovišť.

Vědecké potvrzení: Proč právě teď?

Prohlášení o vyhynutí nebylo učiněno na lehkou váhu. Předcházela mu desetiletí „nadějné nejistoty", kdy byl druh veden jako „kriticky ohrožený (možná vyhynulý)". Definitivní jistotu přinesla přelomová studie publikovaná v listopadu 2024 v časopise Ibis týmem vědců z RSPB a BirdLife International.

Autoři studie využili statistický model pravděpodobnosti vyhynutí (podle metodiky Solowa a Beeta), který analyzoval časovou řadu ověřených i neověřených pozorování. Výsledkem bylo zjištění, že pravděpodobnost přetrvávání druhu klesla pod kritickou hranici 0,05 (s intervalem spolehlivosti > 96 %). To znamená, že druh s největší pravděpodobností přestal ve volné přírodě existovat již na přelomu tisíciletí, zhruba kolem roku 2000.

Identifikace a morfologie

Koliha tenkozobá byla nejmenším zástupcem rodu Numenius v západním Palearktu (délka 36–41 cm). Ačkoliv se velikostí blížila kolize malé (Numenius phaeopus), zbarvením připomínala spíše miniaturu běžné kolihy velké (Numenius arquata).

Dva klíčové znaky ji odlišovaly od jejích příbuzných:

Zobák: Kratší, u kořene jemnější a ke špičce se zužující (odtud druhový název).

Opeření na bocích: Zatímco koliha velká má boky čárkované, koliha tenkozobá měla na sněhově bílém podkladu výrazné, izolované skvrny ve tvaru srdce nebo kapek.

Tato podobnost s běžnou kolihou velkou dlouhá léta komplikovala ochranu, neboť mladí jedinci kolihy velké s kratšími zobáky byli často mylně identifikováni jako vzácná koliha tenkozobá.

Příčiny kolapsu: „Katastrofická synergie"

Vyhynutí tohoto druhu je učebnicovým příkladem selhání ochrany na globální úrovni. Analýza identifikuje dva hlavní faktory, které působily současně:

1. Ztráta hnízdišť a kampaň Celiny

Dlouhá desetiletí panovala mylná domněnka, že koliha hnízdí v severských rašeliništích tajgy. Moderní analýza stabilních izotopů z peří muzejních exponátů však prokázala, že šlo o hnízdiče suchých stepí v pásmu Kazachstánu a jižního Ruska. Tento objev vrhl nové světlo na příčinu zániku.

Hnízdní areál se totiž překrýval s oblastí masivní zemědělské kampaně „Celiny" (Virgin Lands), kterou v letech 1953–1960 inicioval Sovětský svaz. Rozorání více než 25 milionů hektarů stepí

2. Neregulovaný lov na migrační trase

Zatímco hnízdiště mizela, zbytková populace byla decimována na tahu a zimovištích. V Itálii, Řecku a zemích Maghrebu (Maroko, Tunisko) byl lov bahňáků v 19. a 20. století masivním fenoménem. Koliha tenkozobá, migrující v hejnech, byla snadným cílem. I v době, kdy populace kolabovala, chyběla efektivní ochrana. Je zdokumentováno, že na poslední známé lokalitě v Maroku byli ptáci ostřelováni ještě v 90. letech.

Kronika zániku

Před rokem 1950: Druh byl považován za poměrně běžného, i když ne hojného migranta.

Únor 1995: Poslední nezvratně potvrzené pozorování na světě. V laguně Merja Zerga v Maroku byl zdokumentován jedinec, který se zdržoval v hejnu kolih velkých.

1996–2006: Období tzv. „fantomových pozorování". Hlášení z dunajské delty (Rumunsko) či Albánie nebyla nikdy podložena fotografií či vzorkem DNA a zpětná analýza je považuje za sporná.

2009–2011: Koordinované mezinárodní pátrání ve 30 zemích (od Evropy po Írán) nepřineslo jediný pozitivní nález.

Varování pro budoucnost

Oficiální vyhlášení vyhynutí v říjnu 2025 bylo doprovázeno aktualizací Červeného seznamu IUCN, která ukázala, že osud kolihy tenkozobé hrozí i dalším druhům využívajícím stejné migrační trasy. Druhy jako jespák křivozobý (Calidris ferruginea) nebo kulík bledý (Pluvialis squatarola) byly přeřazeny do vyšších kategorií ohrožení.

Příběh kolihy tenkozobé je mementem, že mezinárodní úmluvy (jako CMS nebo AEWA) často přicházejí příliš pozdě. V případě tohoto druhu bylo memorandum o porozumění podepsáno v roce 1994 – pouhý rok předtím, než byl v přírodě spatřen poslední jedinec.

Tichý konec na konci světa

(reakce na zprávu o vyhynutí kolihy tenkozobé)

Když jsem si přečetl zprávu o oficiálním vyhlášení vyhynutí kolihy tenkozobé, pocítil jsem zvláštní směs smutku a bezmoci. Ne proto, že bych tohoto ptáka kdy viděl – to už není možné. Ale proto, že jeho příběh tak dokonale ilustruje, jak snadno můžeme přijít o něco, co jsme ani pořádně nestihli poznat.

Koliha tenkozobá nebyla zvlášť nápadná, ani charismatická. Byla to prostě koliha – menší, s trochu jiným zobákem, se srdíčky na bocích místo čárek. A právě tato nenápadnost ji možná odsoudila k zániku. Nikdo neorganizoval kampaně za její záchranu, tiše zmizela, zatímco my jsme se dívali jinam.

Nejvíc mě mrzí ta časová souslednost: mezinárodní memorandum o ochraně bylo podepsáno v roce 1994. O rok později byl spatřen poslední jedinec.

Příběh kolihy tenkozobé není jen o jednom druhu. Je to varování. Připomínka, že zatímco "diskutujeme" třeba o ochraně, někde na druhém konci migrační trasy právě umírá poslední pták druhu, o kterém jsme možná ani nevěděli, že existuje.

— Tomáš Trnka / Birding.cz