Noční obyvatel listnatých lesů

Když za vlhké březnové noci svítíte čelovkou podél lesního potůčku, na první pohled se zdá, že les spí. Pak ale zahlédnete ten charakteristický lesk — černou pokožku se žlutými skvrnami, která se ve světle třpytí jako namalovaná. Mlok skvrnitý, náš největší obojživelník s ocasem, patří k těm tvorům, kteří vás pokaždé zastaví. I po desítkách setkání.

Listnaté a smíšené lesy s mohutnými buky, rozptýlená kamenná moře a síť drobných potoků a pramenišť — přesně to mlok potřebuje. A právě teď, na přelomu března a dubna, tu začíná jedno z nejpozoruhodnějších přírodních divadel — samice sestupují k vodě, aby porodily své larvy. Letos hlavní tah kvůli studenému počasí ještě pořádně nezačal — na jednom úseku potoka dlouhém asi čtyřicet metrů jsem napočítal sedm samic. Až přijdou teplejší vlhké noci, bude jich mnohonásobně víc.

Jak poznáte mloka skvrnitého

Mlok skvrnitý dorůstá celkové délky 15 až 25 cm, výjimečně i přes 30 cm. V českých podmínkách jsou rozměry obvykle mírně menší — samci měří kolem 10–17 cm, samice 12–19 cm. Tělo je robustní, zavalité, s krátkým silným ocasem a mohutnými končetinami. Na první pohled je nezaměnitelný díky lesklé černé pokožce s výrazně žlutými skvrnami, jejichž vzor je u každého jedince unikátní — slouží jako jakýsi „otisk prstu", který vědci využívají při individuální identifikaci pomocí fotomonitoringu.

Zbarvení přitom není náhodné. Žluté skvrny kopírují rozmístění jedových žláz v kůži a představují klasické aposematické (výstražné) zbarvení — v přírodě jasný signál predátorům: „nesahej na mě." Vzácně se objevují jedinci s oranžovými či načervenalými skvrnami — jde přibližně o jednoho mloka z tisíce.

Jedové žlázy a samandarin: chemická zbraň mloka

Na hlavě mloka se nacházejí velké parotoidní žlázy, podél páteře pak dvě řady menších jedových žláz. Při ohrožení z nich mlok vylučuje — a říká se že dokáže i aktivně vystřikovat až na vzdálenost kolem 80 cm (já to ale nikdy neviděl) — mléčně bílý sekret. Hlavní účinnou látkou je samandarin, pentacyklický steroidní alkaloid působící na centrální nervový systém. Způsobuje svalové křeče, zvýšení krevního tlaku a v extrémních případech respirační paralýzu. Pro člověka je kontakt nepříjemný, ale nikoli smrtelný — samandarin představuje hrozbu hlavně pro menší predátory.

Zajímavé je, že samandarin má i antimikrobiální vlastnosti — chrání mloka před kožními infekcemi, což může hrát roli i v odolnosti vůči chytridiomykóze. V posledních letech byly v kožním sekretu mloka identifikovány i peptidy s antioxidačním potenciálem, které jsou předmětem farmakologického výzkumu.

Kde v Česku mloka najdete

Areál mloka skvrnitého pokrývá velkou část Evropy — od Portugalska po severozápadní Turecko, od nížin po nadmořské výšky kolem 2 100 metrů v jižní Evropě. V České republice se vyskytuje mozaikovitě ve středních a vyšších polohách, přibližně v rozmezí 200 až 1 000 m n. m., s těžištěm mezi 200 a 600 metry.

Mezi klíčové oblasti výskytu patří Beskydy, Jeseníky, Šumava, Český les, Brdy, Křivoklátsko, Kokořínsko, Jizerské hory, České Švýcarsko a Moravský kras. Naopak v jižních Čechách, na většině Českomoravské vrchoviny, v Polabí a na jižní Moravě druh chybí nebo je vzácný.

Historicky byl mlok rozšířen téměř plošně. Dnes se ale počet lokalit stále zmenšuje — v řadě regionů mlok zcela vymizel, zejména vlivem přeměny smíšených a listnatých lesů na jehličnaté monokultury. Smrkové plantáže nemají strukturu listnatého lesa, kterou mlok potřebuje. Úbytek mloka v české krajině je soustavný a často přehlížený.

Tichý svět vlhkých nocí

Mlok skvrnitý je striktně noční a soumračný druh. Přes den se ukrývá pod kameny, v norách hlodavců, pod kůrou padlých stromů nebo v hlubokých puklinách skalních sutí a kamenných moří. Na povrch vylézá až za vlhkých nocí, ideálně při teplotě kolem 8–18 °C a vzdušné vlhkosti nad 85 %. Vykazuje silnou věrnost svému domovskému okrsku — noční pohyb většinou nepřesahuje pár set metrů a mlok se v naprosté většině případů vrací do stejného denního úkrytu.

Na jídelníčku dospělého mloka jsou především žížaly — tvoří hlavní kořist — dále slimáci, plži, brouci, pavouci, stonožky a larvy hmyzu. Loví metodou „sedni a čekej" a za tmy se orientuje čichem. Přirozených nepřátel má dospělý mlok díky své toxicitě málo — příležitostně na něj zaútočí užovka obojková, některé druhy sov nebo dravých savců.

Mloci se dožívají 10–20 let, v zajetí výrazně déle — legendární jedinec z Muzea Koenig v Bonnu přežil více než 50 let.

Živé larvy do proudící vody: rozmnožování mloka

Způsob rozmnožování mloka skvrnitého je fascinující — a přesně to jsem měl možnost pozorovat v lesních potocích. Na rozdíl od většiny obojživelníků mlok neklade vajíčka do vody. Jde o takzvanou ovoviviparní strategii — samice zadržuje oplozená vajíčka ve svém těle, embrya se vyvíjejí na úkor žloutkového vaku, a do vody se rodí již živé larvy.

Oplodnění je vnitřní, prostřednictvím spermatoforu — samec ho ukládá na zem a samice ho vstřebá kloakou. Pozoruhodné je, že samice dokáže uchovávat spermie ve spermatéce až dva roky. Páření probíhá v letních měsících, larvy se rodí následující jaro — typicky od února do května, podle nadmořské výšky a průběhu zimy.

Samice při kladení couvá zadečkem do mělké proudící vody — ideálně do klidnějšího úseku potoka s kamenitým dnem — a rodí obvykle 20–40 larev, někdy až 70. Larvy měří při narození 25–35 mm a — na rozdíl od pulců žab — mají již vyvinuté všechny čtyři končetiny a vnější keříčkovité žábry.

Vývoj larev trvá za normálních podmínek 3 až 5 měsíců. V chladných nebo potravně chudých lokalitách mohou larvy přezimovat a metamorfóza se protáhne i přes rok. Při metamorfóze — když larvička dosáhne délky kolem 5 cm — se resorbují vnější žábry, vyvíjejí se plíce a začíná se formovat charakteristické žlutočerné zbarvení dospělce. Pohlavní dospělosti dosahují mloci ve 3–5 letech.

Proč mlokům hrozí zánik

Ztráta domova

Mlok skvrnitý potřebuje starší listnaté a smíšené lesy s funkční sítí drobných vodotečí. V české krajině ale tyto biotopy systematicky ubývají. Přeměna přirozených lesů na smrkové a borové monokultury, odvodnění lesních pramenišť a zatrubňování drobných potůčků (Zatrubňování je proces, kdy se otevřené koryto potůčku nebo strouhy nahradí podzemní trubkou (betonovou, plastovou nebo kovovou rourou). Voda, která dříve tekla po povrchu v přirozeném korytě, se svede do uzavřeného potrubí pod zemí. Dělá se to typicky kvůli zemědělství (aby pole nebylo "rozříznuté" potokem), lesním cestám (místo lávky se potok prostě zatáhne pod cestu), nebo zástavbě. V lesnictví je to běžné u odvodnění — síť drobných odvodňovacích kanálků se zatrubní, aby se les "vysušil" pro těžbu. Pro mloka je to katastrofa — přijde o místo ke kladení larev. Larvy potřebují otevřený, mělký, prokysličený potůček s kamenitým dnem. V trubce pod zemí se rozmnožovat nemůžou, a navíc trubka funguje jako bariéra, kterou dospělí mloci nepřejdou. Jeden zatrubněný úsek tak může odříznout celou populaci od reprodukčního stanoviště. ) — to všechno mloka připravuje o domov. K tomu přibývá silniční mortalita na lesních cestách, kde mloci hynou pod koly aut za vlhkých nocí. Rozsáhlá přehledová studie z roku 2024 potvrdila, že silnice jsou jedním z nejzávažnějších faktorů ovlivňujících populace mloků napříč Evropou — způsobují přímou mortalitu, bariérový efekt i genetickou izolaci populací.

Bsal — mločí mor

Největší budoucí hrozbou je houbový patogen Batrachochytrium salamandrivorans (Bsal), poprvé popsaný v roce 2013 z kolabující populace v Nizozemsku. Tato chytridová houba napadá keratinizovanou pokožku mloků, způsobuje hluboké kožní vředy a smrt přichází typicky do dvou až tří týdnů od nakažení. V Nizozemsku vedl Bsal k poklesu populace o 99,9 % během pouhých sedmi let.

Houba je aktivní při teplotách 10–15 °C — tedy přesně v teplotním optimu mloka skvrnitého. Potvrzený výskyt Bsal zahrnuje Nizozemsko, Belgii, Německo a izolovaně Španělsko. V roce 2020 byl Bsal zjištěn v Bavorsku, pouhých 130 km od českých hranic. Hesensko hlásilo nová ohniska v roce 2024.

V České republice nebyl Bsal dosud v přírodě potvrzen. Screening 324 vzorků z divokých i chovaných populací dopadl negativně. Monitoring koordinuje AOPK ČR v rámci celoevropské sítě. Riziko zavlečení obchodem s teraristickými zvířaty však zůstává vysoké — Evropská unie proto Bsal klasifikovala jako hlásitelnou nákazu zvířat.

Zákonná ochrana

V České republice je mlok skvrnitý chráněn jako silně ohrožený zvláště chráněný druh podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Je zakázáno jedince chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat, usmrcovat i poškozovat jejich vývojová stádia a biotopy. V Červeném seznamu obratlovců ČR je veden v kategorii VU (zranitelný).

Na globální úrovni byl status druhu na Červeném seznamu IUCN v roce 2023 přehodnocen z kategorie LC (málo dotčený) na VU (zranitelný) — poprvé v historii hodnocení, a to především kvůli hrozbě Bsal a úbytku biotopů. Na evropské úrovni je mlok zařazen do přílohy III Bernské úmluvy. Překvapivě ale není zahrnut v žádné příloze směrnice o stanovištích (92/43/EHS), což je významná mezera v legislativní ochraně na úrovni EU.

Proč na jednom mlokovi záleží

Mloci nejsou jen krásní — jsou ekologicky nenahraditelní. V temperátních lesích představují klíčové středně velké predátory bezobratlých, kteří regulují populace žížal, slimáků a hmyzu. Výzkumy prokázaly, že predace mloků zvyšuje retenci listového opadu a podporuje ukládání uhlíku v lesní půdě. Larvy jsou zase vrcholovými predátory v malých pramenných tocích, kde ryby nežijí.

Díky propustné kůži, semiakvatickému životnímu cyklu a citlivosti na kvalitu vody fungují mloci jako spolehliví bioindikátoři zdraví ekosystému. Když mlok z lokality zmizí, něco je špatně — s vodou, s lesem, s krajinou. A naopak: tam, kde mloci přežívají, je to dobrá zpráva o tom, že les zatím funguje.