Na podzim jsme se s dcerou Emmičkou vydali na procházku do Brd. Vyšlo nám nádherné počasí – jak je vidět na fotkách, zlatavé podzimní slunce prosvítalo mezi větvemi a nejen modříny hrály všemi barvami.

Na okraji jednoho údolí jsme objevili nízké smrky a právě zmíněné modříny, které byly jen tak vysoké, že jsem při posezení dosáhl pohledem až na jejich vrcholky. Seděli jsme tiše a pozorovali drobné ptáky, jak si shánějí potravu, zpívají a pobíhají sem a tam po větvičkách.

Z dálky se k nám ozýval krkavec – nejdřív to vypadalo, že nás chce odehnat klapáním zobáku, ale nenechali jsme se vyplašit. Na tohle místo jsem se pak několikrát vrátil; ani nevím proč – sýkor parukářek i králíčků je v lesích dost – ale něco na té atmosféře mě nepřetržitě přitahovalo.

Sedět na mechu, když slunce pomalu zapadá z pravé strany (takže neruší výhled), za zády pobíhají jelenci běloocasí (ano, sice nepůvodní druh, ale podle mě nejhezčí vysoká, kterou v lese můžeme potkat), a kolem ani stopa po civilizaci – žádné zvuky silnice, nic… ticho a příroda.