Proč kalous ušatý potřebuje naši pomoc

Kalous ušatý je po puštíkovi obecném (Strix aluco) naše druhá nejhojnější sova. Na zimních společných nocovištích – takzvaných deništích – se dají pozorovat desítky, v některých letech i stovky jedinců. V jarní sezóně se kalousové vracejí na své oblíbené hnízdní lokality, a to i mimo Českou republiku – druh je částečně tažný a severní populace se přesouvají do střední Evropy, zatímco naši ptáci jsou spíše stálí nebo se pohybují na krátké vzdálenosti.

Přesto by bylo chybou myslet si, že se kalousovi ušatému daří skvěle. V posledních desetiletích dochází v řadě evropských zemí k poklesům populací, které souvisejí s intenzifikací zemědělství a úbytkem mozaikovité krajiny. Kalous ušatý totiž patří mezi druhy, které si nikdy nestaví vlastní hnízdo. Je obligátním uživatelem cizích staveb – převážně opuštěných hnízd strak, vran a havranů. Právě to dělá z nedostatku hnízdišť klíčový limitující faktor.

Kde je problém: krajina bez hnízd

V lesích jako takových kalouse ušatého moc nenajdete. Navzdory zažité představě „lesní sovy" se kalous soustředí na hnízdění do obcí, měst, na okraje malých lesních celků a do remízků. Potřebuje mozaiku – hustý stromový porost pro hnízdění v těsné blízkosti otevřených ploch pro noční lov hrabošů.

Do oblasti, kde jsem podložky nainstaloval, zajíždím pravidelně pozorovat dravce a sovy. Právě tady kalousům vhodná hnízdiště chybí. Větrolamy tvoří odkrytá listnatá stromořadí bez jakýchkoliv starých hnízd. Jehličnany se nacházejí téměř výhradně v obcích u silnic nebo na zahradách – tedy na místech s vysokým rušením. Přitom zimovišťní data ukazují, že kalousů je v okolí dostatek. Chybí jim jen kde zahnízdit.

Naprostá většina kalousů ušatých hnízdí v opuštěných hnízdech krkavcovitých ptáků. Srbská studie (Stanisić area, 2007–2009) zjistila, že 60,7 % obsazených hnízdišť tvořila stará stračí hnízda. Méně často jsou využívána hnízda vran, havranů, sojek, případně dravců. V krajině, kde krkavcovití chybí nebo kde jednoduše nejsou vhodné stromy pro stavbu hnízd, kalous nemůže hnízdit – i když je potravní nabídka vynikající.

Izraelská studie: umělé koše fungují

Že umělé hnízdní struktury kalous ušatý ochotně přijímá, potvrdila klíčová izraelská studie (Charter, Izhaki & Leshem 2010, Journal of Ornithology). V eukalyptových porostech v Dolní Galileji vědci nainstalovali celkem 76 kovových hnízdních košů vyplněných kokosovým vláknem ve dvou velikostech: menší o průměru 30 cm a hloubce 16 cm, a větší o průměru 40 cm a hloubce 20 cm. Kalousové obsazovali oba typy se stejnou frekvencí, ale překvapivě z menších košů vyvedli výrazně více mláďat – průměrně 3,7 mláděte na hnízdní pokus oproti pouhému 1,25 mláděte z velkých košů. Velikost snůšky se přitom signifikantně nelišila. Autoři vysvětlují rozdíl vyšší mortalitou mláďat ve velkých koších, pravděpodobně v důsledku horší termoregulace – v menším prostoru se mláďata vzájemně lépe zahřívají.

Šest podložek v terénu

V okolí míst s vysokým výskytem kalouse ušatého jsem zatím nainstaloval šest hnízdních podložek o průměru 30–35 cm. Zkouším různé typy i umístění, protože pro zdejší krajinu neexistují konkrétní doporučení a každá lokalita má svá specifika. Jakmile mi to čas dovolí, plánuji přidat další – celkem bych chtěl dosáhnout alespoň deseti podložek pro začátek.

Výběr stanoviště

Vzdálenost od silnice a lidské aktivity. Všechny podložky jsou umístěny dál od komunikací, na klidných místech. Kalous ušatý je na rušení citlivý zejména v počáteční fázi inkubace – vyrušení sedící samice může vést k opuštění snůšky.

Krytí shora. Podložky jsou umísťovány pod větvemi, v koruně stromu, nikoliv na holém vrcholu. Sedící samice potřebuje vizuální krytí před vzdušnými predátory. Mezi dokumentované predátory kalouse ušatého patří zejména jestřáb lesní (Accipiter gentilis) – v Evropě druhý nejčastější predátor sov po výru velkém – a dále káně lesní (Buteo buteo), výr velký či sokol stěhovavý (Marks, Evans & Holt 1994, Birds of North America No. 133). Dalším rizikovým faktorem je mezidruhová konkurence – puštík obecný (Strix aluco) jako silně teritoriální sova může kalouse z vhodného biotopu vytlačit. Podložky proto umísťuji na místech, kde puštík nehnízdí.

Preference jehličnanů. Hlavní podíl podložek je na jehličnanech (smrky, borovice), ale zkouším i listnaté stromy. Jehličnany poskytují celoroční vizuální krytí a jejich hustá struktura větví usnadňuje stabilní uchycení.

Výška kolem 7 metrů. Průměrná výška přirozených hnízd kalouse se v literatuře pohybuje kolem 6–7 metrů (průměr ze Srbska 6,3 m, rozsah 1,5–20 m). Moje podložky jsou ve výšce kolem 7 metrů – tak vysoko, kam se bez profesionálního lezeckého vybavení bezpečně dostanu.

Typ krajiny. Instaluji ve větrolamech, na okrajích menších lesíků a v obcích. Kalous ušatý potřebuje mozaiku stromových porostů pro hnízdění a otevřených ploch pro lov – uvnitř rozlehlých lesních celků nehnízdí.

Konstrukce podložky

Imitovat stračí hnízdo – uzavřenou kouli z propletených větví – je v praxi nemožné. Mé podložky proto napodobují spíše otevřená hnízda vran a havranů, což je typ, který kalous rovněž běžně přijímá.

Jako výplň používám třívrstvou skladbu. Keramzit na dně zajišťuje drenáž a udržuje minimální hmotnost. Díry ve spodní části i po bocích podložky umožňují volný odtok srážkové vody – hnízdo tak nezůstane mokré ani po dlouhodobém dešti. Mulčovací kůra tvoří střední vrstvu – je lehká, prodyšná a svou strukturou připomíná přírodní materiál z hnízd krkavcovitých. Zahradnická zemina pro keře – vzdušná, neobsahuje tradiční hutnou hlínu – tvoří povrchovou vrstvu.

Po naplnění materiálem celou podložku lehce upěchuji a vytlačím uprostřed důlek – hnízdní kotlinku, do které samice usedne. Hranu podložky nechávám přibližně 8–10 cm nad úrovní kotlinky, takže sedící samice je z okolí hůře viditelná a zároveň je chráněna před větrem.

Velkou pozornost jsem věnoval zajištění stability. Podložka musí vydržet vítr, tíhu sedící samice (průměrně 300 g) i 4–6 rostoucích mláďat, přičemž hmotnost jednoho mláděte při opuštění hnízda dosahuje kolem 250 g. Celková zátěž ke konci hnízdění může přesáhnout 1,5 kg.

Podložky na svých místech

Následující fotografie ukazují podložky na jednotlivých stanovištích – na jehličnanech i listnatých stromech, ve větrolamech, na okrajích lesíků i na zahradách v obcích.

Co se děje na podložce: hnízdní biologie kalouse

Pokud kalous podložku obsadí, průběh hnízdění je fascinující svou přísnou dělbou rolí. Samice sedí na vejcích nepřetržitě – hnízdo ve dne neopouští vůbec, krátké přestávky si dopřává pouze v noci. Veškerou potravu zajišťuje výhradně samec, který loví v nočních hodinách a kořist přináší k hnízdu. Přebytečná kořist je ukládána přímo v hnízdě jako zásoba.

Frekvence zásobování stoupá v průběhu sezóny – během kladení samec přináší přibližně 1,25 kořisti za noc, při inkubaci 1,33 a ve fázi krmení mláďat až 4 kořisti za noc. Samice zahřívá mláďata nepřetržitě minimálně 14 dnů po vylíhnutí. Postupně jim předkládá stále větší části kořisti, až nakonec celé hraboše. Samice opouští péči o mláďata po 6–8 týdnech, zatímco samec pokračuje v krmení až do 10–11 týdnů věku mláďat.

Obrana hnízda

Pokud se ke hnízdu přiblíží narušitel, kalous ušatý disponuje bohatým obranným repertoárem. Prvním stupněm je kryptická pozice – pták se protáhne svisle, vztyčí ouška, přitiskne peří k tělu a splyne s kůrou stromu. Pokud to nestačí, následuje zastrašovací displej: samice roztáhne křídla a skloní hlavu, čímž se opticky zvětší na dva- až trojnásobek skutečné velikosti.

Dalším stupněm je předstírání zranění – dospělý pták padá na zem a „kulhá" od hnízda za pronikavého kvílení, aby odlákal predátora. Oba rodiče i mláďata od 7. dne věku intenzivně cvakají zobákem. V krajním případě dospělci střemhlavými útoky napadají narušitele, přičemž míří pařáty na obličej a hrdlo. Intenzita obrany stoupá s pokročilostí vývoje mláďat (Galeotti et al. 2000) – na počátku inkubace může samice snůšku tiše opustit, zatímco u starších mláďat se oba rodiče brání zuřivě.

Reprodukční úspěšnost a hrozby

Hnízdní úspěšnost kalouse ušatého je značně proměnlivá a silně závislá na populačních cyklech hrabošů. V „dobrých" letech mohou snůšky dosahovat 7–10 vajec. V letech s minimem hrabošů naopak mnoho párů nehnízdí vůbec – ve Skotsku bylo v průměru 17 % párů v daném roce bez hnízdního pokusu. Mortalita po vyvedení je extrémně vysoká – radiotelemetrická studie 51 mláďat zaznamenala 31 úhynů, z toho 22 predací, 6 hladověním a 2 kolizí s dopravou.

Právě proto má smysl kalousům pomáhat. Každá úspěšná hnízdní podložka, která nabídne bezpečné a kryté místo pro snůšku, může v lokální populaci znamenat rozdíl.

Bonus: kalous pustovka přes Kowu

Po dostavění podložek zbyl ještě čas na průzkum okolí. Na jednom z míst se už týdny zdržuje kalous pustovka (Asio flammeus) – zapomenutý na stejném místě, nehybný a spoléhající na svou krypsi. Ukázal jsem ho dětem a vnoučatům přes prominar Kowa TSN-99A – a měli obrovskou radost. Vidět pustovku takhle detailně se jim ještě nepodařilo.

Co bude dál

Šest podložek je teprve začátek. Jakmile mi to čas dovolí, plánuji přidat další a dosáhnout celkem alespoň deseti. Projekt je experimentální – zatím nemám výsledky obsazenosti a nevím, který typ podložky bude v zdejších podmínkách nejúspěšnější. V nadcházející hnízdní sezóně budu všechna místa pravidelně kontrolovat z bezpečné vzdálenosti a pokud se kalousové na některé podložce objeví, budu dokumentovat průběh hnízdění.

Na základě výsledků plánuji počet podložek rozšířit a upravit jejich konstrukci. Pokud máte zkušenosti s podobnými projekty nebo víte o lokalitách, kde by podložky mohly pomoci, neváhejte se ozvat.