Příprava na nezvyklé publikum

Připravit prezentaci tak, aby byla zajímavá pro dvanáctileté děti, nebylo snadné. Chtěl jsem, aby je to bavilo a nebylo to čistě faktické. Snažil jsem se proto zapojit vlastní zkušenosti z terénu, ukázat videa a fotografie a k tomu povídat příběhy z první ruky.

I když jsem do přípravy dal maximum, dnešní dvanáctileté děti mají většinou prostě jiné zájmy než ptáky nebo přírodu. Ale věřím, že jsem v nich zanechal alespoň nějaké pocity – a to je pro mě dostatečný výsledek.

Paradox přednášení pro mladé publikum

Paradox je v tom, že když chcete takhle mladé publikum zaujmout, nemůžete se zaměřit na to, co je v přírodě špatně. Přitom hodiny by se dalo mluvit o problémech, kterým naši ptáci a celkově česká příroda dnes čelí.

Malé děti tomuto naslouchat nebudou. Nejdřív si k přírodě potřebují vytvořit vztah – teprve potom má smysl mluvit o její ochraně. Proto jsem zvolil cestu „pozitivního obsahu" a snažil se ukázat ptáky jako fascinující tvory, které stojí za to znát.

O čem jsem nakonec mluvil

Zaměřil jsem se na všechny naše sovy, orla mořského a čápa černého. V plánu byl ještě tetřev a tetřívek, ale k nim jsme se v časovém presu už nedostali.

Jeden moment z videí stojí za zvláštní zmínku – záběr, kdy kroužkovaný samec výra velkého přináší na hnízdo potravu, předává ji samici, ta ji ukazuje mláďatům a pak ji odkládá a nechává si ji na později. Právě tyhle autentické momenty z terénu fungují u mladého publika podle mě nejlépe. Působí úplně jinak než cokoli, co děti vídají na obrazovkách.

Co si z toho odnáším

Hráli jsme i hru, jestli děti dokážou poznat některé naše běžné i méně běžné ptáky, a ukázalo se, že některé znalosti tam jsou – jen je potřeba je probudit.

Jsem za tuhle zkušenost rád a rád bych v podobných aktivitách pokračoval. Přednášet dětem je úplně jiná disciplína než cokoli, co jsem dosud dělal – ale o to víc obohacující.