Kdo létá na vaši zahradu? Poznejte 13 nejčastějších druhů u krmítka a naučte se, čím je správně přikrmovat

Zima je pro ptáky nejnáročnějším obdobím roku. Krátké dny, mráz a nedostatek potravy znamenají, že každá kalorie se počítá. Správně připravené krmítko může být pro mnoho ptáků doslova záchranou života. Pojďme se podívat na třináct druhů, které můžete potkat na české zahradě, a zjistit, čím je nejlépe přilákat.

Červenka obecná – melancholický zpěvák

Červenka je bezpochyby jedním z nejoblíbenějších ptáků našich zahrad. Její oranžová náprsenka a velké, korálkově černé oči jí dodávají výraz roztomilosti, který nás často zmýlí. Červenka je totiž ve skutečnosti neohrožený samotář a velký rváč. Svůj revír si zuřivě brání před ostatními červenkami, a to dokonce i v zimě, což je u pěvců poměrně vzácné.

Pro zahrádkáře je červenka věrným stínem. Jakmile začnete rýt záhon nebo přehazovat kompost, často se objeví jen pár metrů od vás a čeká na vyhrabané žížaly a larvy. Tato zdánlivá přítulnost je ve skutečnosti pragmatická zvědavost a hlad.

Zajímavostí je její zpěv. Červenka je jedním z mála ptáků, které můžete slyšet zpívat i během zimních měsíců, a dokonce i za soumraku nebo v noci, pokud je v blízkosti pouliční osvětlení. Její melancholický, „skleněný" trylek je často prvním a posledním zvukem dne.

Zvonek zelený – malý papoušek s velkým apetitem

Zvonek zelený je statný pěvec, který svým zjevem trochu připomíná malého papouška. Jak už název napovídá, v jeho opeření převládá olivově zelená barva, která je u samců doplněna jasně žlutými pruhy na křídlech a ocase. Co vás na něm ale zaujme nejdříve, je jeho mohutný, kuželovitý zobák. Ten funguje jako dokonalý louskáček.

Zvonek je specialista na tvrdá semena. V létě ho můžete vidět na šípkových keřích, v zimě pak obsazuje krmítka, kde s oblibou „okupuje" nejlepší místo. Často se na krmítku posadí, roztáhne křídla a výhružně otevírá zobák na ostatní ptáky, aby si uhájil zdroj slunečnicových semínek. Navzdory této hašteřivosti jsou zvonci společenští ptáci, kteří se mimo hnízdní sezónu potulují v hejnech.

Jejich zpěv je nezaměnitelný a dal jim i jméno. Součástí jejich repertoáru je totiž charakteristické bzučivé „džžžžž", které zní, jako když natahujete starý budík nebo zvoníte na elektrický zvonek.

Pěnkava obecná – elegantní sběrač

Pěnkava je jedním z nejhojnějších ptáků v Evropě, přesto si jí lidé často nevšímají tolik jako sýkorek. Důvodem může být její způsob stravování – pěnkavy totiž jen málokdy létají přímo na zavěšená krmítka. Raději poskakují po zemi pod nimi a sbírají semínka, která ostatním ptákům upadla. Jsou to takoví „uklízeči" ptačí říše.

U pěnkav je výrazný rozdíl mezi pohlavími. Zatímco samička je nenápadně hnědošedá (aby nebyla vidět při sezení na vejcích), sameček hýří barvami – má břidlicově modrou čepičku, rezavou hruď a bílé pruhy na křídlech. Právě tyto bílé pruhy jsou skvělým poznávacím znamením v letu.

Latinský druhový název coelebs znamená „vdovec". Toto jméno dostala pěnkava od švédského přírodovědce Linného, který si všiml, že ve Švédsku na zimu zůstávají pouze samci, zatímco samičky odlétají na jih. U nás však často zimují obě pohlaví. Pěnkavy jsou také známé svým voláním, kterému se říká „volání deště" – krátké, rytmické a varovné pípnutí.

Sýkora babka – mistr zásobování

Sýkora babka je drobný, nenápadný ptáček, který dělá vrásky na čele i zkušeným ornitologům. Je totiž k nerozeznání podobná své příbuzné, sýkoře lužní. Babka má lesklou černou čepičku (lužní matnou) a malou černou skvrnu pod zobákem. Žije v listnatých lesích, parcích a zahradách a na rozdíl od modřinek není tak pestře zbarvená – převládají u ní odstíny hnědé a šedé.

Je to nesmírně činorodý pták s vynikající pamětí. Sýkory babky si totiž na podzim a v zimě intenzivně dělají zásoby jídla. Semínka schovávají do štěrbin v kůře stromů, do mechu nebo pod listí. Studie ukazují, že si pamatují stovky takových skrýší a dokážou se k nim vrátit, když je nouze nejvyšší.

Na krmítku se chová spíše plaše. Obvykle přiletí, rychle popadne semínko a okamžitě odlétá do bezpečí blízkého křoví, kde si ho v klidu rozlouskne nebo schová na později. Je to věrný pták, který často tvoří páry na celý život.

Dlask tlustozobý – kulturista mezi pěvci

Setkání s dlaskem je pro každého pozorovatele ptáků malým svátkem. Je to velký, zavalitý pták s obrovskou hlavou a neuvěřitelně silným zobákem, který v poměru k tělu působí až naddimenzovaně. Jeho peří má krásný kovový nádech a barvy přecházejí od rezavé přes béžovou až po ocelově modrou na křídlech.

Jeho zobák vyvíjí mimořádně silný tlak – nejvyšší mezi evropskými pěvci – a umožňuje mu bez potíží louskat pecky třešní, švestek nebo trnek, které jsou pro ostatní ptáky nedobytné. Pokud najdete pod třešní rozlousknuté pecky, je to téměř jistě práce dlaska.

Přestože vypadá hrozivě a dominantně, je to pták poměrně plachý a ostražitý. Většinu času tráví vysoko v korunách stromů a na krmítko slétá jen opatrně. Pokud se tam ale usadí, ostatní ptáci mu raději uvolní místo – nikdo nechce riskovat klovnutí od takové „hydraulické kleště".

Strakapoud velký – lékař stromů

Náš nejčastější šplhavec je skutečným lékařem stromů. Jeho černobílé zbarvení s červenými „kalhotkami" pod ocasem (a u samců červenou skvrnou na týlu) je nezaměnitelné. Strakapoud je mistrem v práci se dřevem. Jeho mozek je v lebce uložen ve speciálním „polstrování", které tlumí nárazy, takže ani při usilovném bubnování do kmene nedostane otřes mozku.

Mnoho lidí si myslí, že strakapoudi žerou jen hmyz pod kůrou. To je pravda v létě, ale v zimě se z nich stávají vegetariáni. Milují lískové ořechy, semena ze šišek nebo vlašské ořechy. Aby se dostali dovnitř, využívají tzv. „kovárny". To jsou štěrbiny v kůře nebo rozvidlení větví, kam si strakapoud ořech nebo šišku pevně zaklíní a pak ji zobákem rozbije. Pod takovým stromem pak můžete najít hromady skořápek.

Zajímavý je i jeho jazyk. Je extrémně dlouhý, lepkavý a na konci má háčky, kterými vytahuje larvy z chodeb ve dřevě. Jazyk je tak dlouhý, že se mu obtáčí kolem lebky pod kůží, když ho nepoužívá.

⬇️ Stáhnout obrázek

Vrabec polní – elegantní bratranec

Vrabec polní je menším a elegantnějším bratrancem známého vrabce domácího. Laikové je často zaměňují, ale „polňáčka" poznáte snadno: má čokoládově hnědou čepičku (vrabec domácí ji má šedou) a především výraznou černou skvrnu na bílé tváři, která vypadá jako znaménko krásy nebo „náušnice". U tohoto druhu vypadají sameček i samička úplně stejně.

Jak název napovídá, dříve obýval hlavně pole a okraje lesů, ale dnes se stále častěji stahuje do zahrad a okrajů měst, kde hledá potravu. Je to společenský pták, který žije a hnízdí v koloniích. Často obsazují ptačí budky, pokud jsou vyvěšeny blízko sebe.

Bohužel, vrabci polní z naší krajiny mizí kvůli intenzivnímu zemědělství a úbytku hmyzu, kterým krmí svá mláďata. V zimě na krmítku jsou to vděční strávníci, kteří milují proso a slunečnici.

Sýkora modřinka – akrobatický drahokam

Modřinka je malý, neposedný drahokam našich zahrad. Je menší než sýkora koňadra a poznáte ji podle azurově modré čepičky, křídel a ocasu, které kontrastují se žlutým bříškem. Působí křehce a roztomile, ale nenechte se zmást – modřinka je velký bojovník. Při ochraně hnízda dokáže syčet jako had a neváhá klovnout i mnohem většího vetřelce.

Je to vyhlášený akrobat. Často ji uvidíte viset na nejtenčích větvičkách hlavou dolů, kde hledá hmyz a vajíčka škůdců, na které těžší ptáci nedosáhnou. Pro zahrádkáře je tak nesmírně užitečná, protože zlikviduje tisíce housenek a mšic.

Na krmítku je modřinka drzá a rychlá. Často se vrhá mezi větší ptáky, uzme semínko a zmizí. Miluje lůj a tukové koule. Zajímavostí je, že modřinky mají schopnost vidět ultrafialové světlo. To, co nám připadá jako obyčejná modrá čepička, září v UV spektru mnohem jasněji, a podle této záře si samičky vybírají ty nejzdravější partnery.

Sýkora koňadra – šéf krmítka

Koňadra je naše největší a nejběžnější sýkora. Poznáte ji snadno podle černé hlavy s bílými tvářemi a žlutého břicha, které je protnuto černým pruhem. Právě tento pruh, připomínající kravatu, je ukazatelem postavení. Čím širší a výraznější „kravatu" samec má, tím je v ptačí hierarchii výše a tím více se líbí samičkám.

Je to dominantní a velmi inteligentní pták. Koňadry se rychle učí – například v Anglii se proslavily tím, že se naučily proklovávat hliníková víčka lahví s mlékem, které mlékaři nechávali přede dveřmi, aby se dostaly ke smetaně. Na krmítku se chovají jako šéfové; ostatní sýkory jim většinou ustupují z cesty.

Jejich zpěv je jedním z prvních poslů jara. Typické rytmické „ci-ci-be, ci-ci-be" slyšíme často už v únoru za slunečných dnů. Koňadry jsou velmi přizpůsobivé a hnízdí v dutinách stromů, budkách, ale klidně i v trubce od plotu nebo ve schránce na dopisy.

Brhlík lesní – akrobatický zedník

Brhlík je opravdový unikát ptačí říše. Je to jediný evropský pták, který dokáže šplhat po kmeni stromu hlavou dolů. Zatímco datli a strakapoudi se při šplhání opírají o ocas, brhlík spoléhá jen na své silné nohy s dlouhými drápy. Díky tomu se pohybuje po kůře trhavými pohyby všemi směry. Vypadá přitom trochu jako bandita, díky černému pruhu přes oko.

Své jméno dostal podle slovesa „brhlat", což dříve znamenalo „mazat" nebo „lepit". Brhlík je totiž zdatný zedník. Pokud obsadí dutinu po strakapoudovi a vletový otvor se mu zdá příliš velký (což by mohlo umožnit vstup predátorům), zmenší ho tím, že ho oblepí blátem smíchaným se slinami, dokud otvor nemá přesně jeho velikost.

Jeho hlas je velmi pronikavý, často se ozývá hlasitým hvízdáním, které se nese lesem. Na krmítku je to energický návštěvník, který si, podobně jako sýkory, rád odnáší semínka do skrýší v kůře stromů.

Strnad obecný – zlatý záblesk v závějích

Pokud se vám v zimě zdá, že se po zemi pod krmítkem pohybuje zářivě žlutý citron, pravděpodobně máte čest se samečkem strnada obecného. Tento dříve zcela běžný pták zemědělské krajiny je v zimě nepřehlédnutelný. Zatímco samičky jsou nenápadně hnědavé s jemným žlutým nádechem, samci se pyšní sytě žlutou hlavou a břichem, které doslova svítí v bílém sněhu. Poznáte je také podle typického rezavého kostřece (spodní část zad nad ocasem), který se ukáže při odletu.

Strnadi jsou inspirací pro hudební skladatele. Jejich typický zpěv, který slýcháme v létě na polích, prý inspiroval Ludwiga van Beethovena k osudovému motivu jeho 5. symfonie (známé „ta-da-da-dá"). V zimě sice nezpívají, ale ozývají se tichým, kovovým „cick", kterým udržují kontakt v hejnu.

Je to typický sběrač, který jen nerad létá na vysoko zavěšená krmítka. Strnad je stavěný na život na zemi. V přírodě hledá semínka plevelů a zbytky obilí na strništích. Na zahradě ho proto nejčastěji uvidíte, jak poskakuje pod krmítkem a s vděčností sbírá to, co ostatní ptáci vyhazují ven. Pokud chcete strnady pohostit královsky, nasypte jim kvalitní zrní přímo na zem (na odhrnuté místo) nebo do nízkého zásypu.

Sýkora parukářka – punkerka z jehličí

Pokud máte zahradu v blízkosti jehličnatého lesa nebo vám na pozemku rostou vzrostlé smrky či borovice, máte šanci spatřit tohoto ptačího „punkera". Sýkora parukářka je naprosto nezaměnitelná díky své špičaté, černobíle žíhané chocholce, kterou dokáže vztyčit, když je rozrušená. Její obličej zdobí výrazná kresba připomínající podkovu.

Parukářka je specialistka na jehličnany. Její tenký zobáček je dokonale uzpůsoben k vytahování semínek ze šišek a hmyzu z úzkých štěrbin v kůře. Na rozdíl od svých pestrých příbuzných je spíše nenápadná, laděná do hnědých a béžových tónů, což jí umožňuje skvěle splývat s kmenem stromu. Prozradí ji často až její hlas – typický bublavý trylek, který zní úplně jinak než volání ostatních sýkor.

Na krmítku bývá opatrná a často se zdrží jen vteřinu. Podobně jako sýkora babka si i parukářka dělá zásoby na horší časy. Semínka slunečnice často nekonzumuje na místě, ale odnáší je a pečlivě zastrkuje mezi lišejníky ve větvích stromů. V zimě nepohrdne ani lojem.

Sýkora uhelníček – neposedná Popelka

Uhelníček je naše nejmenší sýkora, drobnější i než modřinka. Na první pohled může nezkušenému oku připomínat sýkoru koňadru, která „ztratila barvu" a ušpinila se od sazí – odtud její název. Chybí jí žluté bříško (má ho spíše béžové až šedé) a černá kravata. Nejspolehlivějším poznávacím znamením je ale velká bílá skvrna na týlu hlavy, kterou uvidíte, když se k vám otočí zády.

Co jí chybí na velikosti, dohání rychlostí a nervozitou. Uhelníček je neustále v pohybu. Na krmítku se chová jako malý zloděj – ví, že v souboji s koňadrou nebo zvonkem nemá šanci, a tak volí taktiku „hit and run". Bleskově přiletí, popadne semínko a okamžitě mizí v hustém větvoví, kde si ho v bezpečí sní nebo schová.

I uhelníčci jsou vázáni spíše na jehličnaté stromy, zejména smrky, kde svou muší váhou dokážou balancovat na koncích nejtenčích větviček a vybírat hmyz. V zimě jsou to vděční strávníci, kteří milují drobnější semínka a slunečnici. Díky své malinké velikosti se protáhnou i do krmítek s ochrannou klecí proti velkým ptákům.

Jak prostřít stůl: Čím krmit jednotlivé druhy

Aby se na vaší zahradě objevili všichni zmínění ptáci, je ideální nabídnout jim pestré menu na různých místech.

⬇️ Stáhnout obrázek

Slunečnicová semínka – základ pro většinu

Toto je absolutní základ zimního krmení. Nejlepší je černá slunečnice, která má měkčí slupku a vyšší obsah oleje než ta žíhaná. Milují ji sýkora koňadra, modřinka i babka, pro zvonka zeleného a dlaska tlustozobého je to hlavní chod. Nepohrdne jí ani brhlík či vrabec polní.

Lůj a tukové koule – energetická bomba

V zimě ptáci potřebují rychle doplnit energii, aby nezmrzli. Na zavěšených koulích uvidíte akrobacii všech sýkorek. Velkým milovníkem loje je strakapoud velký – pro něj je ideální lůj vetřít do kůry stromu nebo zavěsit větší kus. Také brhlík si rád zobne.

Měkká směs a mouční červi – pro hmyzožravce

Někteří ptáci mají jemnější zobáky a tvrdá semena nerozlousknou, nebo prostě preferují hmyz. Toto je klíčové pro červenku obecnou. Pokud chcete červenku na krmítku, nasypte jí sušené moučné červy, drcené ořechy nebo ovesné vločky máčené v oleji.

Krmení na zemi nebo na pultíku – pro sběrače

Ne všichni ptáci rádi létají na visící krmítka. Někteří se cítí bezpečněji na zemi nebo na pevném podkladu. Typickým příkladem je pěnkava obecná a strnad obecný. Málokdy jdou do krmítka, raději sbírají to, co ostatním upadne na zem. Vrabci polní a červenky také ocení krmení nasypané do zásypu na zemi. Pro strnady je ideální přidat do směsi i trochu ovsa nebo pšenice.

Ořechy – pro siláky a chytráky

Vlašské nebo lískové ořechy (vyloupané nebo drcené) jsou luxusní pochoutkou. Strakapoud velký a brhlík lesní je milují. Dlask si poradí i s tvrdšími plody. Sýkorky si kousky ořechů rády odnášejí.

Zásady bezpečného krmení

Hygiena je základ

U zvonků zelených jsme zmiňovali trichomonózu, ptačí nemoc, která se přenáší na krmítkách trusem a slinami. Krmítko proto pravidelně čistěte a dezinfikujte horkou vodou s octem. Pokud najdete u krmítka nemocného nebo mrtvého ptáka, krmení na několik dní přerušte a krmítko důkladně vydezinfikujte.

Nezapomeňte na vodu

I v zimě ptáci potřebují pít a koupat se. Mělké pítko s vlažnou vodou (aby hned nezmrzla) přiláká ptáky stejně spolehlivě jako jídlo. V mrazivých dnech vodu pravidelně vyměňujte, aby nezamrzla.

⬇️ Stáhnout obrázek