Návrat po desítkách let: Šumava a krásný lesní přízrak

Když se řekne „puštík", většina z nás si vybaví běžného puštíka obecného, jehož houkání neodmyslitelně patří k večerní atmosféře parků a lesů. Jeho větší příbuzný, puštík bělavý, je však zcela jiná kategorie. Představuje vrcholového predátora, který indikuje zachovalé lesní ekosystémy s dostatkem starých stromů.

Odkud se vzal „uralský" puštík?

Vědecký název Strix uralensis (stejně jako anglické Ural Owl) odkazuje na místo, odkud byl tento druh v roce 1771 poprvé popsán – pohoří Ural. Jde o sovu severských boreálních lesů, která obývá obrovské území od Skandinávie až po Japonsko.

V České republice se však setkáváme se specifickým poddruhem – tzv. puštíkem bělavým středoevropským (Strix uralensis macroura). Jedná se o vzácný glaciální relikt, pozůstatek z doby ledové, který je vázán na staré horské bučiny a smíšené lesy.

Jak ho bezpečně poznat?

Puštík bělavý je robustní sova, která působí mohutnějším a „protáhlejším" dojmem než běžný puštík obecný. S rozpětím křídel až 124 cm se velikostně řadí mezi puštíka obecného a naši největší sovu, výra velkého.

Rozlišení těchto dvou druhů puštíků může být v terénu náročné, zejména při krátkém pozorování. Existuje však několik spolehlivých znaků, které vám pomohou s určením.

Hlas puštíka bělavého

Rozpoznání puštíka bělavého podle hlasu je jedním z nejspolehlivějších způsobů určení, zejména během jarního období páření. Samec i samice mají výrazně odlišné vokalizace.

Samice: Její hlas je výrazně odlišný – produkuje ostrý, štěkavý až chraptivý skřek. Tento zvuk je slyšet zejména při komunikaci s mláďaty nebo při obranném chování u hnízda. Kamarád Josef Cink tomu říká hra na hřeben.

Samec: Vydává hluboké, melodické houkání „wuhu... huwuho-huwuwo" s charakteristickou pauzou mezi slabikami. Tento hlas je slyšet zejména v noci během období páření (únor–duben) na vzdálenost až 2 km.

Základní zbarvení je bělavé až smetanově šedé, nikoli rezavé jako u puštíka obecného. V letu má díky dlouhému ocasu siluetu připomínající spíše jestřába než typickou „zavalitou" sovu.

Zajímavost: U puštíků bělavých je vyvinut výrazný pohlavní dimorfismus. Samice jsou nápadně větší a těžší než samci – mohou vážit až 1,3 kg oproti přibližně 0,9 kg u samců. Tato mohutnost jim umožňuje efektivněji zahřívat vejce a bránit hnízdo.

Dramatický ústup a úspěšný návrat

Historie výskytu puštíka bělavého u nás je příběhem o ztrátě a naději. Ještě v 19. století byl na Šumavě poměrně běžným hnízdičem. Kombinace intenzivního lesnictví, které odstraňovalo staré doupné stromy, a přímého pronásledování však vedla k jeho vymizení. Poslední původní hnízdění na české straně Šumavy bylo zaznamenáno v roce 1922.

Změna přišla až v 90. letech 20. století. V rámci reintrodukčního programu bylo na Šumavě v letech 1990–2010 vypuštěno 107 sov odchovaných v zajetí. Ptáci nejprve pobývali v aklimatizačních voliérách přímo v lese, aby si vtiskli lokalitu do paměti. Výsledek předčil všechna očekávání – první mláďata ve volné přírodě byla vyvedena v roce 1998. Dnes odhadujeme šumavskou populaci na 60–80 párů.

Paralelně probíhá přirozená rekolonizace východní části republiky. Slovenské populace se šíří do Beskyd, Javorníků a nově i do Hostýnských vrchů, kde bylo v roce 2021 potvrzeno úspěšné vyhnízdění.

Hnízdění puštíka bělavého: Unikátní dokumentace z Prachaticka

Zaznamenat hnízdění puštíka bělavého v přírodě patří mezi nejcennější ornitologické momenty. V roce 2025 se nám podařilo zdokumentovat část hnízdního cyklu páru puštíků bělavých v oblasti Prachaticka na Šumavě – od inkubace vajec přes péči o mláďata.

Puštík bělavý nestaví hnízdo

Na rozdíl od mnoha jiných ptačích druhů puštík bělavý si hnízdo sám nestaví. Vyhledává prostorné dutiny ve starých stromech, zlomené kmeny s tzv. komíny na vrcholu, nebo přejímá velká hnízda dravců. Ochotně přijímá i speciální budky instalované ochranáři.

V našem případě si pár vybral přirozenou rozsochu – místo, které poskytovalo dostatečnou ochranu před nepřízní počasí i predátory. Samice zde v dubnu seděla na vejcích a koncem května se vylíhlo první mládě.

Od chmýří k osamostatnění

Mláďata puštíka bělavého opouštějí hnízdo ještě předtím, než dokážou létat – obvykle kolem 35. dne života. Těmto mladým ptákům se říká „větevníci". Pomocí silných pařátů a zobáku šplhají po kůře stromů a ukrývají se ve větvích nedaleko hnízda.

Rodiče je nadále krmí další dva až tři měsíce, dokud se plně neosamostatní. Během tohoto období jsme pozorovali mládě v různých denních dobách – od nočního lovu až po denní odpočinek ukryté u kmene stromu.

Co loví puštík bělavý?

Základem jídelníčku puštíka bělavého jsou drobní zemní savci – hraboši a norníci. Úspěšnost hnízdění je přímo závislá na populačních cyklech těchto hlodavců. V letech bohatých na hraboše mají puštíci početné snůšky a vyvádějí více mláďat. Naopak v letech s nedostatkem potravy často vůbec nehnízdí.

V nouzi však puštíci neváhají lovit alternativní kořist – ptáky až do velikosti holuba hřivnáče nebo tetřívka, veverky, obojživelníky či velký hmyz. Během období krmení mláďat loví rodiče intenzivně i během dne.

Pera strakapouda velkého nalezené nedaleko hnízda – pravděpodobně úlovek puštíka bělavého

Mladý puštík krátce po opuštění hnízda – v tomto věku je plně závislý na rodičích

Dospělí ptáci: Mistři maskování

Dospělí puštíci bělaví jsou mistři v nenápadnosti. Jejich zbarvení jim umožňuje dokonale splynout s okolním prostředím, zejména když odpočívají přitisknutí ke kmeni stromu. Při pozorování v terénu často spatříte puštíka teprve v okamžiku, kdy otevře oči nebo pootočí hlavou.

Budoucnost vzácné sovy

Dnes se počet puštíků bělavých v České republice odhaduje na více než 100 párů. Je chráněn jako kriticky ohrožený druh, ale největší výzvou zůstává způsob hospodaření v lesích. Pro své přežití nutně potřebuje staré porosty, doupné stromy a ponechávání torz po těžbě.

Jeho návrat je důkazem, že ochrana přírody má smysl. Reintrodukční programy mohou být úspěšné, pokud jsou vedeny s odborností a trpělivostí. Zároveň je to memento – příroda potřebuje čas a především staré lesy, které jí tento čas poskytnou.

Až se budete procházet hlubokými lesy Šumavy nebo Beskyd a uslyšíte hluboké, rytmické houkání „wuhu... huwuho-huwuwo", zpozorněte. Možná je nablízku duch lesa, který se vrátil domů.