Ondřej Boháč: Od čtení krajiny k její záchraně

Rozhovor s českým ornitologem o dravcích, sovách a ochraně krajiny

V české ornitologické komunitě existuje jen málo jmen, která by byla tak úzce spjata s moderním terénním výzkumem a aktivní ochranou dravců jako Ondřej Boháč. Před deseti lety, v roce 2016, sice udivil komunitu rekordním počtem pozorovaných druhů, ale to byl jen začátek. Dnes Ondřej tráví tisíce hodin v rozpálených hanáckých polích i v mrazivých dnech v Nízkém Jeseníku; stojí v první linii diplomatických jednání se zemědělci, aby zachránil životy tam, kde by jinak projela žací lišta.

I. Cesta k profesionalitě a evoluce ornitologa

Jak se díváš na své „vítězné tažení" s odstupem deseti let?

Otázka: Ondro, v roce 2016 jsi ohromil komunitu rekordem 270 pozorovaných druhů za rok. Jak se na tohle své „vítězné tažení" díváš s odstupem deseti let?

Ondřej: Dívám se na to mnoha pohledy a té zkušenosti nelze litovat. I když se s tímto stylem ornitologie už neztotožňuji, dalo mi to hodně v oblasti terénních znalostí a postřehu. To samotné číslo 270 už bylo sice několikrát překonáno, ale těší mě, že jsem si řadu těch druhů tehdy dokázal najít sám. Už ten rok jsem si ale začínal uvědomovat, že tohle není cesta, kterou chci jít. Zpětně mě mrzí, že jsem se raději více nevěnoval probíhajícímu hnízdnímu atlasu, ale v mých tehdejších šestnácti letech se priority měnily každou chvíli.

Změnila se tvá technika?

Otázka: Dnes jsi vnímán jako jeden z předních expertů. Změnila se za těch deset let tvá technika nebo přístup k tomu, jak v terénu vůbec funguješ?

Ondřej: Za profesionála se nepovažuji a zřejmě ani nikdy nebudu. Každý má v ornitologii "sekce" ve kterých je lepší, nebo horší, než jiní. Ale abych se vrátil k otázce - za 10 let se nic nezměnilo, v batohu je stále foťák a dalekohled, knížky jsem nikdy moc nenosil. A asi bych řekl, že se ani v tom terénu až tak moc nezměnilo. Vždy mě nejvíc bavilo na ptácích chodit, než pozorovat z krytu, auta, nebo pozorovatelny. Změnily se jen cíle, kvůli kterým na ptáky stále chodím a možná to prostředí (z rybníků do polí a lesů).

Vývoj „jizzu"

Otázka: Změnil se díky té intenzivní roční „nalejvárně" tvůj takzvaný „pocit" (jizz) – tedy schopnost poznat ptáka jen podle letu nebo siluety vteřinovým pohledem?

Ondřej: Rozhodně. Právě z toho tehdejšího drilu těžím dodnes. Ten „pocit" je o nakoukaných hodinách v nejrůznějších světelných podmínkách. Můj vývoj se od roku 2016 profiloval hlavně na ptáky zemědělské krajiny, s důrazem na dravce a sovy. Aktuálně se hodně věnuji krahujcům – sleduji jejich věrnost hnízdištím a ochranu. Je to paradox, ale kvůli dramatickým změnám v lesích a úbytku biotopu dnes působím na mnohem větší ploše, než bych vlastně chtěl.

Příběh jedné fotky: Pustovky v pšenici

II. Krajina v proměnách času

Stav Hané dnes a před deseti lety

Otázka: Tvé jméno je silně spjaté se střední Moravou. Kdybys měl srovnat stav Hané v roce 2026 a v době tvých začátků – v čem vidíš největší posun?

Ondřej: Ty dojmy jsou spíše negativní. Haná je sice stále jeden z nejvýznamnějších migračních koridorů – v noci slyšíte z okna v Olomouci kvakoše nebo husy a přes den vidíte orly královské – ale co se týče hnízdění, je to smutnější. Mimo Litovelské Pomoraví zůstaly z okolních lesů jen paseky. Chybí mokřady, chybí jakékoliv „zapomenuté pole". Když není zrovna gradace hrabošů, mám pocit, že je tu stále prázdněji.

Tři změny pro návrat života do krajiny

Otázka: Kdyby ses mohl přenést do roku 2036 a měl bys kouzelnou moc změnit v české krajině určité věci, aby se sem život vrátil v plné síle, co by to bylo?

Ondřej: Změnit by bylo třeba snad vše, a nejen na Hané, ale v celém Česku...Nebo spíš - na celém světě. Když to vezmu z pohledu zemědělské krajiny, a vezmu to spíš realisticky: klíčem k úspěchu bude respektovat přírodu a malými krůčky se s ní zase sbližovat. Když někde vznikne polní louže, která se bude opakovaně obnovovat, využít toho a kus tohoto pole nechat na přírodě, nebo místo využít tak, že tento krajinný prvek ještě podpoříme. Dále nechat několik % zemědělské půdy ladem, vypěstovat biopásy různých složení a tvarů, vytvořit alespoň menší, ale četné mokřady. Zmenšit velikost polí, doplnit je o méně pěstované plodiny, ponechávat přes zimu strniště a zelená hnojení. Už tímto bychom krajině strašně moc pomohli a zároveň tady bez většího omezení můžeme spokojeně žít taky.

III. Kouzlo a zodpovědnost kroužkování

Otázka: Co je pro tebe na přímém kontaktu s ptákem v ruce to nejdůležitější? Je to vědecký přínos, nebo ten intimní moment?

Ondřej: Zodpovědnost. Pracujete s volně žijícím tvorem a zásah musí být co nejšetrnější. Kroužkovatelem jsem necelých 8 let a můj zápal byl zpočátku možná až „zbytečně" přehnaný. Teď už počty kroužkovaných ptáků u mě každoročně klesají, ale dává mi to mnohem větší smysl. Dnes si před každou akcí kladu otázku: „Co tím chci vlastně získat?" Detailní pohled v ruce mi pomáhá v terénu lépe určit stáří nebo pohlaví, ale ten blízký kontakt beru jen jako bonus, ne jako hlavní důvod, proč to dělám.

IV. Technologie a etika: Moderní birding

Otázka: Díky technologiím je dnes hledání rarit dostupnější. Vytrácí se tím to tajemno a „vydřené" nálezy?

Ondřej: To kouzlo objevení se trochu vytratilo. V roce 2018 byla invaze špačků růžových. Všichni jeli na jedno nahlášené hejnko, ale já vyrazil do krajiny najít si „své". Po pár hodinách jsem na hnojišti fotil vlastního špačka růžového. Baví mě to víc, i když je 99 % pokusů neúspěšných.

V. Změna klimatu v přímém přenosu

Otázka: Pozoruješ v terénu jasné dopady klimatické změny?

Ondřej: Je znepokojivé, kolik změn vidím za pouhých 12 let. Ukázkovým příkladem jsou havrani v Přerově. Jako dítě jsem rád pozoroval nocoviště s desítkami tisíc ptáků. V zimě 2017/18 jich bylo 12 tisíc. Dnes tam nezimují vůbec – zůstávají raději třeba v Polsku.

Nejsilnější je to ale u horských druhů. Kosi horští nám hnízdili u chalupy v 600 m n. m., o deset let později už byli v 900 m a dnes zmizeli úplně. Už nemají kam stoupat.

VI. Osobní milníky a srdcové záležitosti

Moment, který formoval nejvíce

Otázka: Existuje jeden konkrétní moment, který tě formoval nejvíce?

Ondřej: Nález hnízda motáka pilicha v Česku uprostřed lesa. Rozhodujícím okamžikem bylo slabé kontaktní písknutí samice – stačily dvě vteřiny a věděl jsem, že je najdu. Na ten pocit, kdy na mě z ostružin koukala čtyři mláďata pilichů, nikdy nezapomenu.

Vzácné nálezy a zimní radosti

Káně rousná – symbol zimy a severu

Otázka: Když se řekne káně rousná, co se ti vybaví jako první?

Ondřej: Symbol úspěšné zimní vycházky. Je to druh, ke kterému mám nejsilnější vztah. Spal jsem kvůli nim venku v -12 °C a stály mě nejvíc financí. I když mě děsí, že těchto zážitků ubývá, rousňačka pro mě zůstane symbolem zimy a severu.

VII. Temná stránka: Mortalita ptáků na železnicích

Ornitologie není jen o radostných objevech. Ondřej se v letech 2016–2024 věnoval také zjišťování mortality ptáků na železničních tratích – smutné, ale důležité aktivitě, která pomáhá pochopit rozsah tohoto problému.

„Na ptáky jsem nechodil pouze s radostí," říká Ondřej. „Za tu dobu jsem nalezl bohužel bezmála 1000 zabitých ptáků. Je to deprimující číslo, ale tyto údaje jsou cenné pro pochopení vlivu dopravní infrastruktury na ptačí populace."

VIII. Vzkaz nové generaci

Otázka: Co by se měli mladí ornitologové naučit jako první?

Ondřej: Najít si zkušeného kolegu. Mít s kým jezdit, kdo vám bude předávat zkušenosti. A učit se doma – koukat do atlasu, filtrovat si druhy v databázích. Na fotkách uvidíte biotop, datum vám napoví, kdy co čekat. Každý si musí najít styl, který mu sedí.

Rychlá čtyřka na závěr

Ondro, díky moc za tvůj čas a všechno, co pro naše ptáky a krajinu děláš!