Tři dny na Toužimsku: Mrazivý odchyt kání rousných a tajemství jejich migrace

Vydat se v předjaří na Karlovarsko vyžaduje trochu odhodlání, obzvlášť když víte, že vás čeká spaní v autě při teplotách hluboko pod bodem mrazu. Cíl naší výpravy s ornitologem Ondřejem Boháčem na Toužimsko byl ale jasný – navázat na úspěšný odchyt z minulého týdne a vybavit další káně rousné (Buteo lagopus) GPS vysílačkami od české firmy Anitra.

Čtyři tito nádherní dravci už své vysílačky dostali, nyní zbývalo osadit poslední tři. A jak už to v přírodě bývá, dravci nám nedali nic zadarmo.

Noci v mrazáku a zkouška trpělivosti

Ondra si na odchyt vyhradil celkem tři dny. Noci trávil v autě, což rozhodně není žádný med – rtuť teploměru v noci padala k minus třem stupňům Celsia. Hned první den se ale Ondrovi a jeho kamarádce podařilo odchytit jednoho samce a úspěšně mu připevnit vysílačku.

Druhý den jsem kolem páté ranní vyrazil z Prahy s mým obligátním optimismem. Po obhlídce terénu jsme vytipovali konkrétní místo, natáhli sítě a čekali. Slunce svítilo, vál jemný vítr, obloha byla bez mráčku – zkrátka ideální den. Byli jsme přesvědčeni, že úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.

Místo káně rousné se nám ale po čtyřech hodinách do sítě chytila jen poštolka obecná. Drobný sokolík, který loví stejné území, ale pro náš výzkum nebyl tím pravým úlovkem. Po krátké poradě jsme se rozhodli změnit strategii a přesunuli se zhruba o kilometr dál do údolí.

Když dalekohled a rychlé nohy slaví úspěch

Trvalo další dvě hodiny, než se karta obrátila. Ondra se zrovna vydal upravit síť, když jsem v dalekohledu zpozoroval „roušňáka". Kowa Genesis 10×33 je na tyhle situace naprosto bezchybná – i na větší vzdálenost v ní spolehlivě rozlišíte světlý, neproužkovaný ocas s tmavou koncovou páskou, který káni rousnou od káně lesní bezpečně odliší.

Dravci se po chvilce nalétávání podařilo do sítě chytit. V tu chvíli Ondra předvedl svůj pověstný sprint a po chvíli už v rukou nesl krásného samce, který vzápětí dostal svou vysílačku.

Během odpoledne se k nám štěstí obrátilo ještě jednou a podařilo se nám odchytit samici káně rousné. Rozdíl mezi pohlavími je u tohoto druhu výrazný – samice je znatelně větší a těžší. Velikost pařátů, celková síla nohou i váha samice vzbuzují obrovský respekt.

Mráz, mlha a noc v autě

Den jsme zakončili noclehem v autech na kopci u lesa. Teplota se držela těsně nad nulou, ale v údolí po ránu ležela hustá mlha a rtuť klesla k minus pěti stupňům.

Ranní výhledy ale stály za každou mrazivou minutu. Krajina zalitá prvním světlem, jinovatka na stromech a absolutní ticho, než se ozvou první ptáci.

Třetí den: Káně lesní a žluna šedá

Třetí den výpravy jsme završili odchytem dvou kání lesních. Na rozdíl od káně rousné jsou to naši celoroční dravci, kteří u nás hnízdí a v zimě se obvykle zdržují poblíž svých teritorií. Zajímavé je ale zpětné hlášení, které přišlo Pepovi Veselému minulý týden, kdy jeho (na Seldčansku kroužkovanou Káně lesní, odečetly fotografové na újedi v Estonsku, asi se ji u nás už nelíbilo a tak si našla hezčí krajinu)

Velkým bonusem třetího dne bylo pozorování žluny šedé (Picus canus). Tento plachý datlovitý pták se u nás vyskytuje poměrně vzácně a spatřit ho v terénu je vždy příjemné překvapení.

Fotografie žluny šedé pořízeny digiscopingem přes Kowa Prominar TSN-66A

Osamocený jeřáb a jeho příběh

Společnost nám celou dobu dělal osamocený jeřáb popelavý (Grus grus), který neustále volal do údolí. Od Ondry si vysloužil příhodné jméno „Ondra". Sledovali jsme ho dalekohledem i spektivema pokaždé, když se ozval svým pronikavým troubením, jsme s napětím čekali, jestli se ozve odpověď.

Fotografie jeřábů pořízeny digiscopingem přes Kowa Prominar TSN-66A

Nakonec se k němu připojil parťák a společně odletěli o pole dál. Jeřáby lze v předjaří v naší přírodě pozorovat po desítkách až stovkách – tahovou zastávku si dělají na polích a loukách, kde doplňují energii před dalším letem na sever.

Proč to všechno děláme? Tajemství telemetrie

Když se řekne česká zima, většina z nás si představí mráz a ticho. Pokud se ale podíváte na oblohu nad širými lány, možná spatříte dravce, který se v tomto nehostinném čase cítí jako doma. Káně rousná k nám přilétá během října a listopadu ze Skandinávie a ze Sibiře, kde hnízdí za polárním kruhem v holé tundře a lesotundře. Na jaře, většinou od března do dubna, se vrací zpět na svá severská hnízdiště.

Není to jen obyčejný zimní host. Káně rousná je indikátor klimatických změn a biologický most mezi Arktidou a střední Evropou. Výzkum pomocí telemetrie, který Ondřej Boháč realizuje od roku 2021 ve spolupráci s Moravským ornitologickým spolkem, nám o těchto ptácích prozrazuje fascinující detaily.

Co nám telemetrie prozradila?

Díky GPS vysílačkám od české firmy Anitra nepřetržitě sledujeme konkrétní jedince a získáváme cenná data pro jejich ochranu. Vysílačky využívají solární nabíjení a GSM sítě k přenosu dat, takže pohyb ptáků sledujeme prakticky v reálném čase.

Dravci pod palbou hrozeb

Ačkoliv jsou káně neocenitelnými spojenci zemědělců – v letech přemnožení dokážou z krajiny zdarma a bez chemie odstraňovat miliony hrabošů – čelí hned několika smrtelným nebezpečím.