Jak málo stačí ke katastrofě?

Něco velkého skončí, něco malého začíná.

Naděje po loňské tragédii

Osmého března 2026 jsem publikoval článek o výru velkém a kulíškovi nejmenším, ve kterém jsem se radoval z prvního pozorovaného hnízdění výra velkého. Bylo to v lomu, kde se minulý rok odehrála tragédie — do hnízda spadl kámen, jedno mládě zcela rozdrtil a druhému přelomil nohu. I to druhé následně uhynulo.

Velice jsem to tehdy prožíval. Hnízdo jsem pravidelně kontroloval a nakonec jsem mládě našel mrtvé. Zkrátka příroda — nedá se s tím nic dělat. Tyhle věci se bohužel stávají.

Letos ve stejném místě, po lednové úpravě a vyčištění hnízda, samice opět zahnízdila. Obrovská radost. Tomuhle páru jsem strašně fandil, aby se jim to letos povedlo lépe než minulý rok. Když jsem viděl, že sedí a viděl jsem její ouška, byl jsem štěstím bez sebe.

Stačil jeden člověk a pár minut

Několik dní po mé návštěvě, kdy jsem pořídil výše uvedený snímek, jsem se vrátil samici zkontrolovat. U lomu ale stálo zaparkované auto bez řidiče. Začal jsem mít obavu, že je někdo přímo v lomu. Za chvíli jsem skutečně spatřil pána, jak se vrací k autu.

Zeptal jsem se ho, co tam dělal. Odpověděl mi, že hledal místo na focení kamarádky a že se mu lom líbil. Řekl jsem mu, že to není zrovna nejlepší čas, protože v lomu hnízdí výr velký. Na to mi sdělil, že ho viděl — že vyletěl ze skály.

Pán byl rozumný člověk, který neměl žádný špatný úmysl a vůbec netušil, co se v tu chvíli přihodilo. Jenže samice už začínala snášet vejce a seděla v hnízdní jamce na hnízdě. A to již celý týden.

Po vyrušení, kdy ji pán omylem vyplašil přímo z hnízda a hnízdění tak přerušil, celý pár lokalitu opustil a hnízdění ukončil.

Marné čekání

Není nám jasné, jestli měla na hnízdě vejce, případně kolik. Období snášení vajec je ale extrémně citlivé a jakékoli vyrušení může znamenat definitivní konec. Místo bylo následně kontrolováno třikrát a po celých deset dní i fotopastmi na vybraných místech. Výr se ani jednou neobjevil.

Něco malého začíná

Při kontrole lokality jsme si s Pepou všimli, že i když je voda ještě částečně zamrzlá, jsou již vidět snůšky štíhláků (Rozmnožuje se dříve než skokan hnědý, často již v únoru či březnu.) — tedy skokanů štíhlý. Do téhle tůňky jsme minulý rok přenášeli z okolních vysychajících kaluží stejné snůšky, aby dostali alespoň šanci. Je to jen malá náplast na popsanou situaci, ale příroda jde dál.

Co bude dál?

Myslím, že je z tohoto příběhu jasné, jak důležité je dopřát přírodě prostor a klid. Uvidíme, jestli se pár nepokusil narychlo najít jiné místo — kterých je ale velmi málo.

Na příští rok jsme si s Pepou Veselým dali za úkol připravit výrům novou hnízdní příležitost, výš na stěně, kde se jim to už prostě povede a nedojde ani k vyrušení, ani například k predaci. Něco podobného jsme již připravili v jiném lomu, kde se výrům zatím úspěšně vyvést mladé nepodařilo.

Tak držte palce a děkuji za vaši podporu!